Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 908/13 ECLI:CZ:US:2013:4.US.908.13.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding excessive appeal delay compensation denial. Constitutional Court rejected claim for non-material compensation due to procedural delay in appeal proceedings. Court held general courts properly assessed facts and legal application without arbitrary discretion. Claimant merely disagreed with lower court conclusions without proving constitutional violation. Decision affirmed judicial independence and proper reasoning by ordinary courts. No qualified error found to justify constitutional review intervention.

Geschäftsnummer IV.ÚS 908/13
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Ing. Čestmír Kousal against rulings denying non-material compensation for excessive appeal proceedings. The applicant argued that the three-year delay in the Supreme Court's appeal process violated his rights to a fair trial and adequate reparation, seeking compensation for the prolonged litigation. The Court rejected this claim, noting that ordinary courts properly examined the case, reasoned logically, and found no arbitrary discretion in their legal application or fact-finding. Consequently, the Court determined the complaint was clearly unfounded and lacked merit for constitutional review.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional Court dismisses complaints where ordinary courts have properly reasoned decisions without arbitrary discretion, as the Court's role is protecting constitutional order, not re-examining factual assessments or legal interpretations of lower courts.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal non-material compensation denial procedural delay assessment judicial independence protection arbitrary discretion finding fair trial rights violation ordinary court reasoning

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 87 Ústavy České republiky
čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky
87 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl.
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
11 a v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
čl. 81 Ústavy České republiky
čl. 82 Ústavy České republiky

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Čestmíra Kousala, zastoupeného Mgr. Petrem Rousem, advokátem se sídlem na adrese Turnov, Zborovská 694, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. září 2012 č. j. 15 C 101/2012-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2013 č. j. 20 Co 491/2012-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. března 2013, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva stanovená v čl. 87 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 11 a v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti nemajetkového zadostiučinění za průtahy v řízení před Okresním soudem Semily vedeném pod sp. zn. 6 C 177/95, které bylo skončeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2011 pod sp. zn. 23 Cdo 411/2009. Stěžovatel vypočetl celkovou částku odškodnění ve výši 288 550,- Kč, přičemž o částce 240 000,- Kč (za řízení před soudy prvního a druhého stupně) bylo již rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 177/2008 a zbývalo rozhodnout o částce 48 550,- Kč za dovolací řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl a konstatoval, že v dovolacím řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 411/2009, bylo porušeno právo stěžovatele na rozhodnutí věci v přiměřené době s tím, že v daném případě se jedná o prostředek reparační a nikoliv sankční. Ke stěžovatelem podanému odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že adekvátní satisfakcí za nemajetkovou újmu, vzniklou stěžovateli nepřiměřenou délkou dovolacího řízení, je soudem prvního stupně učiněné konstatování porušení práva a peněžní náhrada mu za tuto fázi řízení nenáleží.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy a namítal, že podle jeho názoru byla délka řízení před Nejvyšším soudem nepřiměřená, neboť dovolání bylo podáno dne 18. listopadu 2008, Nejvyšší soud o něm rozhodl 20. července 2011, stěžovateli bylo doručeno dne 1. září 2011 a z tohoto důvodu mu mělo být nemajetkové zadostiučinění přiznáno.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, v rozhodnutích napadených ústavní stížností neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru.

Ve výkladu aplikovaných právních předpisů obecnými soudy Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. března 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu