Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 4246/12 ECLI:CZ:US:2013:4.US.4246.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process and equal treatment in eviction case where tenant's lease ended due to unit merger.

Geschäftsnummer IV.ÚS 4246/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected Zdenka Svobodova's constitutional complaint against lower court rulings that dismissed her eviction lawsuit. The courts ruled her lease terminated when the rented unit was merged with a neighbor's, noting she lacked standing to sue for eviction of a non-existent property. The Court found no violation of fair process or equality because the tenant participated personally and the legal conclusion followed established case law.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court holds that a tenant's inability to successfully sue for eviction of a non-existent unit does not constitute a violation of fair process or equality, as the legal outcome was properly reasoned and the party participated in proceedings.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal eviction lawsuit standing fair process violation equality of parties lease termination merger active legitimacy non-existent property

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
Art. 90 Ústavy České republiky
Art. 96 odst. 1 Ústavy České republiky
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Zdenky Svobodové, zastoupené Mgr. Lubomírem Nedbalem, advokátem, AK se sídlem Sukova 3, 792 01 Bruntál, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 9. 7. 2008 č. j. 19 C 34/2007-115, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2010 č. j. 15 Co 440/2008-177 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012 č. j. 26 Cdo 1852/2011-209 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadla shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl stěžovatelčinu žalobu na vyklizení nebytové jednotky v minulosti užívané z titulu nájemní smlouvy pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky, neboť stěžovatelčino právo nájmu zaniklo v důsledku zániku předmětu nájmu v okamžiku stavebního propojení sousedících jednotek. Odvolací soud i Nejvyšší soud právní názor nalézacího soudu potvrdily. Bližší obsah odůvodnění soudních rozhodnutí, stejně jako průběh řízení před obecnými soudy vedeného netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť obé je stěžovatelce i obecným soudům známo.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka především v tom, že konstatováním zániku nájemního vztahu v důsledku zániku nebytové jednotky poskytly obecné soudy ochranu protiprávnímu jednání žalovaných a vyslovily právní názor, dle něhož může každý pronajímatel násilně dosáhnout zrušení nájemního vztahu pouhým nezákonným odstraněním příčky v pronajatém prostoru.

Součástí ústavní stížnosti byla i podání sepsaná samotnou stěžovatelkou, v nichž stěžovatelka blíže rozvedla svoji argumentaci a obšírně vylíčila dosavadní průběh sporu i průběh řízení s ním souvisejících.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Nalézací soud svůj právní názor o nedostatku aktivní legitimace řádně odůvodnil, v rozhodnutí reagoval i na stěžovatelčinu námitku stran protiprávnosti aktu propojení sousedících jednotek a svůj právní názor podpořil odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.

Brojila-li stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím především z důvodu tvrzené protiprávnosti aktu vyklizení a propojení jednotek, je i Ústavní soud nucen konstatovat, že její obrana prostřednictvím žaloby na vyklizení nebyla vhodně zvolena. Úspěšnost žaloby na vyklizení nemovitosti je totiž - jak i obecné soudy uzavřely - neoddělitelně spjata s existencí samotné nemovitosti (resp. nebytové jednotky) a s aktivní legitimací žalobce dané trváním vlastnického či obdobného práva k této nemovitosti. Neexistence nebytové jednotky proto sama o sobě vylučuje úspěšnost žaloby na její vyklizení, a to bez ohledu na protiprávnost způsobu zániku této jednotky. Obecné soudy tak neměly jinou možnost, než ve věci rozhodnout způsobem, jakým učinily.

Obecné soudy postupovaly ve věci stěžovatelky v mezích zákona a svůj právní závěr dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Jejich postupu nelze proto z ústavního hlediska nic vytknout. Lze sice pochopit stěžovatelčinu nespokojenost s výsledkem řízení i její pocit, že ve věci nebylo rozhodnuto spravedlivě, avšak to samo o sobě k závěru o protiústavnosti procesu, jakož i rozhodnutí, jež v něm soudy přijaly, postačovat nemůže. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny proto shledáno nebylo.

K rovnosti dle čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu. Ze spisu Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově Ústavní soud ověřil, že se stěžovatelka osobně účastnila jednání, uplatnila svoje námitky, navrhovala důkazy k podpoře svých tvrzení, svoje žalobní návrhy doplňovala, reagovala na návrhy protistrany a čerpala opravné prostředky. Na rozdíl od žalovaných stěžovatelka nevyužila možnosti zastoupení advokátem; ani tato okolnost však sama o sobě nezpůsobuje procesní nerovnost stran. Ústavní soud tak ve věci neshledal nic, co by nasvědčovalo porušení ústavně garantované rovnosti účastníků řízení.

K tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tyto články samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález ze dne 29. 5. 2003

sp. zn. IV. ÚS 285/02

(N 73/30 SbNU 193)].

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu