Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 3717/12 ECLI:CZ:US:2013:2.US.3717.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal on court fees as ordinary courts did not violate fundamental rights.

Geschäftsnummer II.ÚS 3717/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Mr. Novák against lower court decisions denying him exemption from court fees. The appellant argued that the district court arbitrarily refused relief despite his claimed financial hardship and failure to explain why he could not pay a specific fee amount. The court ruled that such disputes over fee exemptions generally do not reach the threshold of fundamental rights violations requiring constitutional review unless there is arbitrary interpretation or non-compliance with mandatory norms.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 34, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Disputes regarding exemption from court fees are typically not subject to constitutional protection as they lack the intensity to constitute a violation of fundamental rights, except in cases of arbitrary interpretation or disregard of mandatory norms.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal court fees exemption fundamental rights threshold arbitrary interpretation mandatory norms compliance ordinary court review financial hardship claim

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 34, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod
§ 138 odst. 1 občanského soudního řádu
Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 1 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008
III. ÚS 788/2009 ze dne 30. 4. 2009
IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Jiřího Nováka, zastoupeného JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, 186 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 275, 276/2012-44 ze dne 23. 7. 2012, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 64 C 18/2010-33 ze dne 12. 3. 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 64 C 18/2010-39 ze dne 22. 5. 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením ze dne 12. 3. 2012 Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl tak, že stěžovateli, v původním řízení žalobci, nepřiznal osvobození od soudních poplatků, když dospěl k závěru, že žalobce sice je příjemcem sociálních dávek, nicméně v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech neuvedl, že získal příjem z prodeje nemovitosti - část kupní ceny ve výši 1 400 000 Kč, přičemž neobjasnil, z jakého důvodu nemohl soudní poplatek ve výši 61 080 Kč uhradit, tedy věrohodným způsobem své celkové poměry nedoložil. Usnesením ze dne 22. května 2012 soud prvního stupně dále rozhodl, že se žalobci Mgr. Michal David jako právní zástupce z řad advokátů neustanovuje. Při tomto rozhodnutí vycházel z toho, že žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků jako podmínka pro vyhovění žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, vedle toho se v předmětném řízení nejedná o složitou věc, z podání učiněných žalobcem je zřejmé, čeho se domáhá a na základě jakých skutkových okolností, a proto uzavřel, že žalobce nesplňuje podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů.

Proti oběma usnesením podal stěžovatel odvolání, které městský soud výše citovaným usnesením zamítl jako nedůvodné, když se ztotožnil se závěry nalézacího soudu.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 1 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), přestože se stěžovatel dle svých slov nacházel v tíživé majetkové situaci. Stěžovatel má za to, že jím uvedené skutečnosti "zcela jistě osvobození od soudních poplatků odůvodňují". Obvodní soud pro Prahu 1 prý nedal stěžovateli žádnou možnost k uvedeným skutkovým zjištěním se vyjádřit a "rozhodl věc od stolu". Soud dle jeho názoru vyčetl stěžovateli, že skutečnosti týkající se úhrady kupní ceny dle kupní smlouvy s paní Šteklovou soudu neobjasnil, aniž by ovšem ale byl stěžovateli takovouto možnost dal. Tento nedostatek pak svým rozhodováním nezhojil ani soud odvolací. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2519/07

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o soudních poplatcích (např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 788/2009

ze dne 30. 4. 2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález

sp. zn. IV. ÚS 289/03

ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].

Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že není oprávněn přezkoumat správnost závěrů, k nimž dospěly obecné soudy na základě skutkových zjištění vyplývajících z potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech předložené obvodnímu soudu stěžovatelem, jakož i z dalších důkazů. Může toliko prověřit, zda obecné soudy nepostupovaly zjevně neadekvátním způsobem, v rozporu s ustanoveními a principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, však v projednávané věci nenastala.

Pakliže obecné soudy shledaly, že stěžovatel věrohodně své majetkové poměry nedoložil, když nijak nedokládá, z jakého důvodu nemůže z těchto finančních prostředků soudní poplatek zaplatit, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že nalézací soud "rozhodl věc od stolu", neboť oprávněně očekával, že stěžovatel ve vzpomínaném prohlášení pravdivě uvedl všechny údaje potřebné k rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků. V odvolacím řízení pak bylo na stěžovateli, aby nejen vyčerpávajícím způsobem objasnil, proč dle svých slov obdržel toliko částku 500 000 Kč, ale rovněž aby označil konkrétní důkazy, na základě kterých by tuto skutečnost mohl náležitě osvědčit; stěžovatel však v tomto směru žádné konkrétní návrhy neučinil, což se následně promítlo do rozhodnutí o potvrzení usnesení soudu prvé stolice.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. března 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu