Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 4177/12 ECLI:CZ:US:2013:4.US.4177.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding presumption of innocence violation.

Geschäftsnummer IV.ÚS 4177/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of child abuse. The defendant argued that lower courts violated his presumption of innocence by failing to consider psychiatric experts and disregarding his daughter's false confession. The court determined the complaint was clearly unfounded because the lower courts provided sufficient reasoning and the evidence formed a logically closed whole without reasonable doubt.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; If a constitutional complaint is clearly unfounded, the Constitutional Court must reject it without examining the merits of the alleged rights violation.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint presumption of innocence clearly unfounded evidence evaluation reasonable doubt child abuse conviction logical closure of evidence

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a aby z tohoto důvodu napadená rozhodnutí zrušil.
článek 83 Ústavy
článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
článek 40 odst. 2 Listiny
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
III. ÚS 2453/11
Constitutional Court dismisses appeal regarding secure detention based on expert psychiatric reports and social danger. The court upholds the detention order as lawful under the Criminal Code. The court rejects the claim that a single expert violated fair trial principles. The decision emphasizes the necessity of expert evidence for secure detention. The court notes the defendant's high risk and lack of treatment efficacy. The ruling affirms the lower courts' findings on social danger. The court suggests future legislative review for complex cases. The decision confirms the detention was not an unconstitutional interference. The court finds the procedural steps fully compliant with the law.
I. ÚS 3741/11
Constitutional Court of Czechia annuls criminal verdicts for violating presumption of innocence and in dubio pro reo.
I. ÚS 3094/08
Constitutional Court quashes criminal verdicts for violating fair trial rights and presumption of innocence due to insufficient evidence.
I. ÚS 910/07
Constitutional Court of Czech Republic found lower courts violated presumption of innocence in rape conviction based solely on victim's testimony.
I. ÚS 49/06
Constitutional Court annuls appeals for violating fair trial rights and presumption of innocence regarding handwriting evidence.
I. ÚS 429/03
Constitutional Court annuls criminal verdicts violating the presumption of innocence due to insufficient evidence.
II. ÚS 2063/09
Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial violations in joint criminal proceedings for sexual offenses.
III. ÚS 2042/08
Constitutional Court quashes criminal verdict due to unproven facts and violation of presumption of innocence.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, AK se sídlem Veselá 24, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 5. 2011 č. j. 2 T 17/2011-298 a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. 11. 2011 č. j. 14 To 299/2011-346 a Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012 č. j. 11 Tdo 393/2012-24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů v jeho trestní věci bylo porušeno jeho právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a aby z tohoto důvodu napadená rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 24. 11. 2011 č. j. 14 To 299/2011-346 zamítl jako nedůvodné odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 5. 2011 č. j. 2 T 17/2011-298, jímž byl stěžovatel shledán vinným zločinem týrání svěřené osoby dle ustanovení § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že nepřiměřeně trestal svou vnučku fyzickými tresty a systematickým psychickým terorem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 7. 2012 č. j. 11 Tdo 393/2012-24 dovolání stěžovatele odmítl pro neopodstatněnost.

Stěžovatel namítá, že nikdy nepříznivě nepůsobil na tělesnou či psychickou stránku vnučky a při nakládání s ní "neprojevoval hrubší stupeň necitelnosti a bezohlednosti", a že vytýkané jednání dle výpovědí učiněných v hlavním líčení mělo trvat přibližně tři měsíce, tedy nikoli po delší dobu. Soudům vytýká, že nepřibraly znalce z oboru psychiatrie k posouzení osobnosti vnučky, Nejvyšší soud pak kritizuje za nezohlednění prohlášení vnučky přiložené k dovolání, v kterém uvedla, že vypovídala nepravdivě.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 463/2000

ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález

sp. zn. III. ÚS 181/2000

ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález

sp. zn. III. ÚS 1104/08

ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález

sp. zn. III. ÚS 166/95

ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení

sp. zn. III. ÚS 376/03

ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nález

sp. zn. IV. ÚS 185/96

ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález

sp. zn. II. ÚS 182/02

ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález

sp. zn. I. ÚS 413/02

ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)].

Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 2453/11

ze dne 29. 2. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo. Obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem prokázána. Tam, kde existují o vině jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nález

sp. zn. I. ÚS 3741/11

ze dne 28. 6. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález

sp. zn. I. ÚS 3094/08

ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález

sp. zn. I. ÚS 910/07

ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389),

I. ÚS 49/06

, nález

sp. zn. I. ÚS 429/03

ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Soud má povinnost, zvláště za situace, stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2063/09

ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 2042/08

ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2063/09

ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Obecné soudy se v projednávané věci žádné z výše uvedených povinností nezpronevěřily. Svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, odůvodnění jsou přiléhavá a řádně se vypořádávají s námitkami stěžovatele částečně opakovanými v ústavní stížnosti, přičemž zvlášť pečlivě se věnují vysvětlení, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele. Za této situace Ústavní soud neshledává prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo. K prohlášení vnučky přiloženému stěžovatelem k dovolání postačí uvést, že dovolání slouží pouze k nápravě právních vad a nelze se jím domáhat přezkoumání nebo doplnění skutkových zjištění; Nejvyšší soud proto tuto listinu při rozhodování o stěžovatelově dovolání nemohl brát v potaz.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu