Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to lack of lawyer representation and repeated procedural defects.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Pavel Černoty against a Supreme Administrative Court decision. The applicant argued for an unconstitutional interference with his right to a fair review but failed to meet formal requirements, specifically lacking a lawyer with full power of attorney. The Court dismissed the case because the applicant had filed over three hundred similar complaints since 2007, many with identical defects, and previous warnings were deemed sufficient to establish the necessity of legal representation.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw on the Constitutional Court § 30 para. 1; § 31 para. 2; § 43 para. 1 lit. a): A constitutional complaint lacking mandatory lawyer representation is inadmissible, and repeated prior warnings regarding this requirement satisfy the duty of information without necessitating individual reminders.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Dagmar Lastoveckou o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Černoty, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2012 č. j. 2 As 103/2012-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2013 v elektronické podobě, doplněným písemným podáním shodného znění podaným k poštovní přepravě dne 20. 2. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí pro "aktuální nezákonný zásah" do jeho "ústavně garantovaného práva na spravedlivý přezkum".
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, a konstatuje, že tomu tak není. Stěžovatel především není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Z evidence Ústavního soudu je přitom patrno, že od roku 2007 stěžovatel podal již více než tři stovky ústavních stížností, z nichž řada trpěla stejnými vadami. K jejich odstranění pak byl v mnoha případech vyzýván s poučením o důsledcích jejich případného neodstranění v určené lhůtě, jakož i o náležitostech ústavní stížnosti i o dalších předpokladech pro její projednání.
Dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného opakovaně i ve věcech stěžovatele, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelů advokátem Ústavní soud za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj