Constitutional Court dismisses taxpayer's appeal claiming violation of fair trial rights regarding tax deduction rules.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the taxpayer's constitutional complaint challenging administrative and court decisions on tax deductions. The taxpayer argued that lower courts deviated from established practice by denying deductions for fuel vouchers and toll tags, claiming a violation of fair trial rights. The court found the administrative and judicial reasoning legally sound and consistent with statutory requirements, concluding that the taxpayer's disagreement did not constitute a valid constitutional grievance.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Disagreement with legally sound administrative and judicial decisions does not constitute a valid constitutional complaint under the Constitution.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kalfase, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011 č. j. 2 Afs 6/2011-123, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010 č. j. 5 Ca 67/2008-77, rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 17. 12. 2007 č. j. 8429/07-1100-203537 a č. j. 8430/07-1100-203537 a proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Českém Brodě ze dne 11. 5. 2007 č. j. 17389/07/035970/2492 a č. j. 17391/07/035970/2492, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na zákonného soudce, garantovaného v čl. 38 odst. 1 Listiny, práva na rovné zacházení dle čl. 1 Listiny, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů a finančních orgánů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, zahájil Finanční úřad v Českém Brodě dne 8. 11. 2006 daňovou kontrolu, týkající se daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty za rok 2004 a dne 15. 3. 2007 na výdaje týkající se poskytování poukázek na pohonné hmoty a dálniční známky za období 2003 a 2005. Na základě výsledků uvedených daňových kontrol vydal Finanční úřad v Českém Brodě dne 11. 5. 2007 dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob na rok 2004 č. j. 17389/07/035970/2492 a dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob na rok 2005 č. j. 17391/07/035970/2492. Stěžovatel podal proti oběma uvedeným dodatečným platebním výměrům odvolání, která Finanční ředitelství v Praze svými rozhodnutími ze dne 17. 12. 2007 č. j. 8429/07-1100-203537 a č. j. 8430/07-1100-203537 zamítlo. Stěžovatelovu žalobu proti oběma uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2010 č. j. 5 Ca 67/2008-77 zamítl a taktéž stěžovatelem podanou kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2011 č. j. 2 Afs 6/2011-123 jako nedůvodnou zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že v základní otázce týkající se posouzení oprávněnosti daňových výdajů (nákladů) vynakládaných na poskytování dálničních známek a poukázek na pohonné hmoty zákazníkům vybočují všechna napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z ustálené praxe finančních orgánů i ustálené rozhodovací praxe správních soudů. Dále stěžovatel namítá, že ve věci rozhodující druhý senát Nejvyššího správního soudu nepostoupil v rozporu s § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), danou věc s ohledem na odlišný jím zastávaný právní názor k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu a tím porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatel argumentuje zejména dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 48/2004-92 ze dne 18. 12. 2007 a č. j. 5 Afs 85/2009-67 ze dne 16. 11. 2010 a dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010
sp. zn. I. ÚS 1783/10
. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje v této souvislosti stěžovatel za příliš stručné, málo srozumitelné a přesvědčivé. Výše uvedenými pochybeními bylo tak podle názoru stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce a byl porušen principu právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí a rovnosti před zákonem. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí finančních orgánů a správních soudů zrušil.
II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 67/2008.
5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
6. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a v rozhodnutí v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 173/02
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, nález č. 127, s. 95).
8. Finanční orgány a posléze správní soudy vyšly při svém posuzování dané věci z ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmu"), které stanoví základní pravidlo, podle něhož lze základ daně snížit o výdaje (náklady), jež byly vynaloženy k dosažení, zajištění a udržení příjmů. V § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů jsou pak vyjmenovány druhy výdajů, které nelze považovat za výdaje k dosažení příjmů, i když třeba pro daňový subjekt představují ekonomický přínos. Ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je tedy třeba vykládat v souvislosti s § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Výdaj, který se příznivě projevil v příjmech daňového subjektu, může být daňově účinný jen tehdy, není-li zároveň výslovně zmíněn v § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Výše uvedené závěry, z nichž vycházely finanční orgány a správní soudy, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a nemá jim z ústavněprávního hlediska co vytknout.
9. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že senát Nejvyššího správního soudu nepostupoval v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s., podle něhož "dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu". Ústavní soud prostudoval v této souvislosti stěžovatelem citované judikáty Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ke stěžovatelem namítané změně právního názoru v projednávané věci nedošlo [viz k tomu obdobně usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 1981/11
ze dne 23. 8. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 85/2009-67 řeší spornou otázku klasifikace výdajů na stavební práce, vychází tedy ze skutkově odlišných okolností. Judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 48/2004-92 řeší spornou otázku ohledně daně z přidané hodnoty, která byla v souvislosti s poskytnutím bonusu účtována a jako daň na výstupu také odvedena. Nejvyšší správní soud dospěl v uvedeném judikátu k závěru, že není sporu o tom, že výdaje na bonus, které svým zákazníkům poskytoval stěžovatel v podobě mobilních telefonů atd., byly výdaji, které směřovaly k získání nových a udržení stávajících zákazníků, tedy výdaji ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Ke stejnému závěru, že výdaje na dálniční známky a poukázky na pohonné hmoty jsou podřaditelné pod výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť jsou způsobilé se pozitivně projevit v příjmech daňového subjektu, dospěl shodně Nejvyšší správní soud i v nyní posuzovaném rozhodnutí. Dle přesvědčení Ústavního soudu tedy není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí vybočují z mezí ustálené soudní praxe, a Ústavní soud neshledal v tomto ohledu stěžovatelem namítané porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné relevantní ústavněprávní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat, a které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručených práv, což je třeba vztáhnout i na stěžovatelovu námitku stran přílišné stručnosti, malé srozumitelnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem rozhodujících orgánů a soudů nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem vyjádřeným v napadených rozhodnutích.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu