Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 4857/12 ECLI:CZ:US:2013:4.US.4857.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies via pending appeal.

Geschäftsnummer IV.ÚS 4857/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a prisoner against lower court decisions. The petitioner argued violations of judicial protection rights, but the Court found the complaint inadmissible because an appeal to the Supreme Court was pending. The Court ruled that constitutional remedies are subsidiary and require the exhaustion of all ordinary legal means before they can be considered.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are subsidiary and inadmissible if the applicant has not exhausted all available ordinary legal remedies, such as pending appeals.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies subsidiarity principle constitutional complaint pending appeal judicial protection ordinary legal means inadmissible complaint

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 90 Ústavy České republiky
Art. 95 Ústavy České republiky
Art. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. ve Věznici Ostrov nad Ohří, P. O. BOX 100, zastoupeného JUDr. Tomášem Karlíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Táboře, Převrátilská 330, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. října 2012 sp. zn. 14 To 293/2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. července 2012 sp. zn. 3 T 27/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a 95 Ústavy České republiky, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z telefonického sdělení trestní kanceláře Nejvyššího soudu (viz úřední záznam ze dne 15. 2. 2013) vyplývá, že stěžovatel podal proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. října 2012 sp. zn. 14 To 293/2012 dovolání, o kterém Nejvyšší soud do dnešního dne nerozhodl.

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí i mimořádný opravný prostředek, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není zde mezi vyloučenými prostředky k ochraně práva uvedeno. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, kdy by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost (viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 634/04

,

sp. zn. IV. ÚS 448/04

a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Pokud v dané věci stěžovatel podal současně dovolání i ústavní stížnost, lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti předcházejícímu rozhodnutí obecného soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak Ústavní soud rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a také nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. K tomu však, jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tak za dané situace předčasné.

Ústavní soud rovněž poznamenává, že jde-li o ochranu základních práv, musí být tato chráněna cestou všech opravných prostředků. V tomto směru je taktéž Nejvyšší soud vázán čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky, zavazujícími soudní moc k ochraně základních práv a svobod.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud, respektuje doktrínu minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, aniž by se mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, předmětnou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2013

Michaela Židlická, v. r.

soudkyně zpravodajka