Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failure to retain mandatory lawyer representation despite prior warnings.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a prisoner against lower court decisions. The petitioner failed to retain mandatory legal representation as required by law, despite having initiated twenty previous complaints where the court repeatedly warned of this obligation. The court ruled that repeated warnings in identical cases constitute sufficient instruction, making further procedural delays ineffective and formalistic.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; § 30 para. 1; § 43 para. 1 lit. a): Mandatory lawyer representation for natural persons in Constitutional Court proceedings is a strict legal requirement; repeated prior warnings in identical cases constitute sufficient instruction, and failure to comply justifies dismissal without further procedural delays.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti J. M., t. č. Věznice Jiřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2011 č. j. 2 VSPH 486/2011-A-27, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. dubna 2010 č. j. KSCB 27 INS 6328/2009-A-15 a ze dne 27. října 2009 č. j. KSCB 27 INS 6328/2009-A-6 ve spojení usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 2 VSPH 1412/2012-A-36 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2012 č. j. 27 KSCB INS 6328/2009-A-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 12. února 2013 doručena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že neprodleně po obdržení oznámení Ústavního soudu o přijetí této ústavní stížnosti zajistí v dodatečně poskytnuté lhůtě své zastoupení advokátem se speciální plnou mocí.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Ústavním soudem bylo zjištěno, že stěžovatel inicioval v minulosti 20 ústavních stížností, přičemž v průběhu řízení o těchto ústavních stížnostech byl Ústavním soudem opakovaně, řádně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na povinné zastoupení advokátem (kupř. řízení vedená pod
sp. zn. II. ÚS 1438/12
,
III. ÚS 2397/11
,
II. ÚS 1519/11
,
II. ÚS 967/08
,
I. ÚS 1100/08
apod.). Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby podal ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Zákonná lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Soudkyně zpravodajka proto v posuzované věci, na základě popsané situace, shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podaný návrh odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. února 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka