Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 815/11 ECLI:CZ:US:2013:1.US.815.11.2 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded regarding excessive trial length compensation. The Court rejects claims that lower courts violated fair trial rights. The decision upholds non-monetary remedies as sufficient for procedural delays.

Geschäftsnummer I.ÚS 815/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint without a hearing, finding it manifestly unfounded. The applicant sought compensation for excessive trial length and conscientious objection-related detention, arguing lower courts violated his rights under the Charter of Fundamental Rights and the ECHR. The Court determined that the lower courts' finding of non-monetary satisfaction as adequate compensation did not fundamentally violate principles of justice or fair trial guarantees.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law on the Constitutional Court § 43 odst. 2 písm. a); Law on the Constitutional Court § 43 odst. 3; The Constitutional Court may dismiss a complaint as manifestly unfounded if the lower courts' decision on non-monetary remedies for excessive trial length does not constitute a fundamental violation of fair trial rights.

Schlagwörter

KI-generiert
manifestly unfounded complaint excessive trial length non-monetary compensation fair trial rights Constitutional Court procedure

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law on the Constitutional Court § 43 odst. 2 písm. a)
Law on the Constitutional Court § 43 odst. 3
Law on the Constitutional Court § 31a odst. 2

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Pajurka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2461/2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 17 Co 525/2008, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 20 C 141/2007, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 7. 2008, č. j. 20 C 141/2007-25, byla zamítnuta žaloba na zaplacení 180.000,- Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 17 Co 525/2008-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soudy shledaly, že není opodstatněn nárok stěžovatele (žalobce) na peněžité zadostiučinění za nemateriální újmu vyvolanou délkou řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 73/2005. V tomto řízení sice došlo k průtahům, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), avšak vzhledem k procesnímu postupu žalobce v tomto sporu a především pro význam předmětu řízení, který není pro žalobce obzvlášť důležitý, považovaly oba soudy konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle § 31a odst. 2 zákona za dostačující prostředek nápravy. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2461/2009, odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel provedl podrobnou rekapitulaci průběhu řízení, v němž se domáhal odškodnění za nezákonné odsouzení a věznění pro nenastoupení služby v ozbrojených silách z důvodu výhrady svědomí v 80. letech, a to nad rámec odškodnění již přiznaného Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany ČR (odsuzující rozsudek byl zrušen v roce 2001 a stěžovatel zproštěn obžaloby). Řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 10. 6. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 110/2003. Po rozhodnutí o příslušnosti pokračovalo řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 73/2005. V řízení bylo dále rozhodováno o řadě procesních otázek, přičemž ve věci rozhodoval i Ústavní soud, a to nálezem ze dne 21. 8. 2007,

sp. zn. I. ÚS 539/06

, v otázce věcného osvobození od soudních poplatků s ohledem na právní kvalifikaci nároku. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 34 C 257/2007, bylo stěžovateli přiznáno zadostiučinění ve výši 55 000 Kč. Stěžovatel je přesvědčen, že toto řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, přičemž délku řízení nelze přičítat jeho procesnímu postupu, nýbrž postupu soudů, zejména s ohledem na řešení procesních otázek v průběhu řízení. Rovněž stěžovatel upozorňuje na "velký význam", který pro něho řízení mělo, a to s ohledem na žalovanou částku (900 000 Kč).

II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se Ústavní soud zabývá opakovaně (srov. např. nález

sp. zn. I. ÚS 1536/11

ze dne 21. 9. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález

sp. zn. II. ÚS 862/10

ze dne 19. 5. 2010, N 110/57 SbNU 403 a další). Ústavní soud respektuje, že stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. § 31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 2528/08

ze dne 30. 10. 2008,

sp. zn. I. ÚS 3146/09

ze dne 24. 6. 2010).

V dané věci nebyly shledány okolnosti, které by naznačovaly, že obecné soudy zásadním způsobem vybočily z principů spravedlnosti. V dané věci (v původním řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 73/2005) se nejednalo (do té doby) o otázky v judikatuře ustálené, obecným soudům v původním řízení lze nepochybně vytknout výslednou délku řízení, obtížné je však identifikovat zásadní a dlouhodobé individuální průtahy ve smyslu nečinnosti, ledabylosti či rezignace na ochranu práv stěžovatele, přičemž dvojí zastavení řízení Městským soudem v Praze rovněž do značné míry záleželo na posouzení charakteru meritorního nároku. Stejně tak se nejeví jako exces úvaha soudů o relativně nižším významu řízení pro stěžovatele, když tento význam nelze odvozovat pouze od výše nárokované částky, ale celkového charakteru nároku i výše částky následně stěžovateli přiznané.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu