Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 158/11 ECLI:CZ:US:2013:1.US.158.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding price regulation and freedom of enterprise.

Geschäftsnummer I.ÚS 158/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by JH BUS s.r.o. against a lower court ruling confirming a claim for state compensation for reduced fares. The plaintiff argued that the state failed to compensate for social benefits provided to disabled passengers, violating their right to conduct business. The court rejected this claim, ruling that price regulation does not inherently violate freedom of enterprise or freedom of movement, as the plaintiff voluntarily entered a highly regulated market.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded when the applicant fails to demonstrate that price regulation or public service obligations violate fundamental rights like freedom of enterprise or movement.

Schlagwörter

KI-generiert
freedom of enterprise price regulation constitutional complaint public service obligations social benefits obviously unfounded freedom of movement

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č.
čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a další ustanovení ústavního pořádku.
čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky JH BUS s. r. o., se sídlem Jiráskovo nám. 935, Jindřichův Hradec, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem AK Kříženecký & partneři, v. o. s., Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010 č. j. 28 Co 254/2010-74, za účasti Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor se základními právy dle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a další ustanovení ústavního pořádku.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2009 č. j. 23 C 170/2008-42 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se po České republice - Ministerstvu dopravy domáhala zaplacení částky 41 832 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za poskytnutí slev občanům ZTP a ZTP/P, resp. vydání bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010 č. j. 28 Co 254/2010-74 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Městský soud v Praze konstatoval, že z žádného právního předpisu neplyne povinnost státu kompenzovat slevy poskytnuté osobám ZTP a ZTP/P a že stěžovatelka jako podnikatelka v autobusové dopravě si této skutečnosti musela být vědoma, když vstupovala na trh.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje výklad ustanovení zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (zejm. § 3, § 5, § 86 odst. 2), dále zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a Výměru Ministerstva financí č. 1/2007. K výkladu § 3 a § 5 zákona č. 100/1988 Sb. stěžovatelka uvádí, že "organizacemi" nemají být rozuměny jakékoliv právnické osoby, ale pouze zaměstnavatelé ve vztahu k zaměstnancům, a nikoliv vztahy (práva a povinnosti) podnikatelů a zákazníků. V zásadě dovozuje, že nemůže poskytovat plnění plynoucí ze sociálního systému namísto státu, resp. bez příslušné kompenzace.

II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatelčinou polemikou s interpretací jednoduchého práva, jak ji provedly obecné soudy, se Ústavní soud zabývat nemůže a nebude. Kritériem relevance ústavní stížnosti je toliko ústavněprávní rovina problému. V dané věci stěžovatelka provedla ústavněprávní kvalifikaci svého postavení nepřiléhavě. Postavení dopravců ve veřejné linkové silniční vnitrostátní autobusové dopravě v oblasti poskytování slev na jízdném osobám ZTP a ZTP/P není definováno povinnostmi plynoucími přímo z realizace sociálních práv dle čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny osobami, které splňují zákonná kritéria, a nejedná se ani o případ uvalení daní a poplatků dle čl. 11 odst. 5 Listiny.

Argumentace měla být naopak vedena k otázce, do jaké míry je cenová regulace jízdného rozumnou podmínkou (omezením) pro výkon určitých povolání nebo činností ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny, eventuálně, zda regulace cen není v rozporu se zákazem nucených prací nebo služeb podle čl. 9 odst. 1 Listiny.

Výměr Ministerstva financí č. 1/2007, vydaný podle § 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, obsahuje přílohu 9, která obsahuje ceny a určené podmínky ve veřejné vnitrostátní silniční linkové osobní autobusové dopravě, a dle její části II. Základní podmínky, čl. I, bod 2.2, platí, že za zlevněné jízdné - maximálně za 25 % plného (obyčejného) jízdného uplatněného dopravcem se přepravují držitelé průkazu ZTP a ZTP/P. Podle čl. 14 dále platí, že občané postižení na zdraví, kterým byly v ČR podle zvláštních předpisů poskytnuty výhody II. nebo III. stupně a jsou proto držiteli průkazů ZTP nebo ZTP/P, mají nárok na přepravu za zlevněné jízdné. Podle čl. 15 platí, že držitel průkazu opravňujícího k výhodám III. stupně (ZTP/P) má nárok na bezplatnou přepravu průvodce nebo vodícího psa.

V dané věci Ústavní soud protiústavnost neshledal. Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny je právem sociálním, a jako takové je možno se jej domáhat v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Zákonodárce má proto poměrně široký prostor pro veřejnoprávní regulaci podnikatelského prostředí. Několik nálezů Ústavního soudu se v minulosti zabývalo otázkou, zda cenová regulace jako taková je protiústavním omezením svobody podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. V nálezu

Pl. ÚS 3/2000

dospěl Ústavní soud k závěru, že nikoli: "Cenová regulace nezabraňuje nikomu podnikat ani provozovat jinou hospodářskou činnost, neboť každý má možnost se svobodně rozhodnout, zda za daných podmínek v určité oblasti podnikat bude." Cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by vlastně implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví. Cenová regulace proto může být protiústavní jen tehdy, pokud neobstojí v testu racionality, tedy bude-li svévolným omezením základního práva, které nesleduje legitimní cíl nebo ho sleduje nerozumnými prostředky, čímž výkon práva podnikat znemožňuje. Tímto směrem však stěžovatelka neargumentuje a ani skutkové okolnosti takovému excesu veřejné moci (znemožnění podnikání, resp. tvorby jakéhokoliv zisku) nesvědčí.

Stran eventuality rozporu s čl. 9 odst. 1 Listiny Ústavní soud v minulosti uvedl, že základními znaky zakázané nucené práce jsou výkon nějaké činnosti, práce či služby, a zároveň nedobrovolnost takové činnosti, vyplývající z donucení, případně jen hrozby donucení uložením nějakého trestu (sankce podnikatelského subjektu). Znak nedobrovolnosti však zásadně absentuje u veřejnoprávních povinností, které jsou důsledkem svobodně projevené volby nebo jsou součástí obecné veřejnoprávní reglementace. V nyní předloženém případě se tím rozumí vstup do oboru podnikání ve veřejné dopravě, která může být více než jiné obory regulována veřejným právem.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu