Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, upholding detention order based on objective criminal investigation circumstances.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Kamila Hál against the lower court's detention order. The applicant argued the decision lacked specific reasoning and relied on an illegal indictment, claiming unlawful detention under Article 8 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court found the lower courts' argumentation sufficient, noting that objective circumstances of the crime and investigation stage justified the detention under the relevant criminal procedure provisions.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded when the detention order is supported by statutory grounds and objective circumstances of the case without exceeding constitutional limits.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Kamila Hály, zastoupeného JUDr. Františkem Šístkem, advokátem se sídlem Praha 10, Sportovní 826/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012 č. j. 8 To 281/2012-18 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým Městský soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 20 Nt 243/2012, kterým byl stěžovatel vzat do vazby podle § 68 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") z důvodu podle § 67 písm. b) tr. ř. Stěžovatel je (spolu s dalším obviněným) stíhán pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 5 trestního zákoníku.
Stěžovatel uvádí, že napadené usnesení není náležitě odůvodněno, má obecný obsah, aniž by v něm bylo přihlédnuto ke konkrétním okolnostem případu. Tvrdí dále, že napadené usnesení je nesprávné, neboť se opírá o usnesení o zahájení trestního stíhání, které neobsahuje podstatné náležitosti a je nezákonné. Podle stěžovatele je trestní stíhání proti němu vedeno od počátku nezákonným způsobem, neboť mu nebylo sděleno obvinění. Popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je v rozporu s trestním řádem. Stěžovatel má za to, že je nezákonným způsobem držen ve vazbě, přičemž je takto omezován pouze s odkazem na koluzní důvod vazby jako na jediný vazební důvod.
Pro uvedené se cítí stěžovatel dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto se domáhá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil a rozhodl o jeho propuštění na svobodu.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], k čemuž, jak plyne z dnes již ustálené judikatury, dojde v případě vazebních rozhodnutí zejména tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 18/96
,
IV. ÚS 137/2000
,
II. ÚS 599/01
,
III. ÚS 121/02
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Tak tomu v posuzované vazební věci stěžovatele není. Ústavní soud konstatuje, že argumentace Obvodního soudu pro Prahu 9 obsažená v odůvodnění usnesení o vzetí do vazby z tohoto pohledu obstojí, resp. pro výrok soudu zakládá ústavně akceptovatelné důvody (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Pokud se s ní Městský soud v Praze ztotožnil, potud je současně dle názoru Ústavního soudu (v nezbytném rozsahu) i dostatečnou obsahovou reakcí na námitky, jež jsou formulovány ve stížnosti do rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ve smyslu stabilizované rozhodovací praxe Ústavního soudu k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby, a tím i k ústavněprávně udržitelnému jejímu odůvodnění, může v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu postačovat i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 62/96
,
II. ÚS 124/97
,
IV. ÚS 137/2000
,
III. ÚS 566/03
či usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1915/11
). V intencích tohoto názoru racionálně logická myšlenková konstrukce obecných soudů [opřená o § 67 písm. b) tr. ř.] nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto požadované objektivní konstelace. Obecné soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zdůraznily především skutečnost, že k řádnému objasnění věci bude nezbytné vyslechnout celou řadu svědků, kdy v dané věci je namístě obava, že obvinění budou na tyto svědky působit, aby vypovídali v jejich prospěch či jiným způsobem mařit průběh vyšetřování. Odůvodnění Městského soudu v Praze je doplněno i dalšími argumenty (viz str. 4 napadeného usnesení), a lze je považovat za výraz ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu