Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property rights in a failed forced sale dispute.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the plaintiff against lower court rulings denying her claim to force a sales contract. The plaintiff argued that the municipality violated her property rights by ignoring its own rules for selling residential properties, while the courts held that privatization directives do not create binding obligations for municipalities. The court dismissed the complaint because it found no extreme inconsistency between the lower courts' legal conclusions and the established facts, emphasizing that the Constitutional Court cannot act as a super-review body or re-evaluate the case merely because the plaintiff disagrees with the courts' interpretation of private autonomy.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court rejects a constitutional complaint when it finds no extreme inconsistency between the lower courts' legal conclusions and the established facts, affirming that disagreement with judicial reasoning does not constitute a violation of fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Burdové, zastoupené JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Husitská 63, adresa pro doručování: Husitská 63, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 1680/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. prosince 2007, sp. zn. 10 Co 332/2007, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 13 C 11/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 13 C 11/2004, zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovanému v daném právním sporu, městu Teplice, byla uložena povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu na v rozhodnutí specifikovanou nemovitost za určitou kupní cenu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. prosince 2007, sp. zn. 10 Co 332/2007, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 1680/2008, dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka je toho názoru, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Obsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, že město Teplice nedodrželo svá Pravidla pro prodej obytných domů z majetku tohoto města ze dne 5. 11. 1992, kterým stěžovatelka vyhověla, ale přesto jí nebyl příslušný podíl na předmětné nemovitosti prodán. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, které dospěly k závěru, že nárok na uzavření uvedené smlouvy není dán.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Proto není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a základní práva stěžovatelky neporušily; její ústavní stížnost je založena na několika odlišných právních názorech od názoru soudů obecných. Jejich závěry ve věci však rozhodně nelze považovat za nepředvídatelné a ani nic nenasvědčuje tomu, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatelky. Ústavnímu soudu se nejeví smysluplné podrobně, znovu, jen poněkud jinými slovy, popisovat závěry, ke kterým obecné soudy ve věci dospěly. Postačí jen připomenout, co k dané věci stručně a výstižně uvedl Nejvyšší soud, který vyslovil, že povahou privatizačních směrnic týkajících se hospodaření s majetkem obce se zabýval ve své judikatuře, na kterou odkázal a zopakoval, že tyto směrnice nemají povahu obecně závazných vyhlášek ani charakter veřejné soutěže či veřejného příslibu. V rámci zásad soukromé autonomie vůle tak obci jako každému vlastníkovi zůstává zachováno právo zvážit, zda vůbec, a pokud ano, pak s kterým kontrahentem a za jakých podmínek přistoupí k uzavření příslušné smlouvy. Otázku, zda lze na daný případ aplikovat zákon č. 72/1994 Sb. (zákon o vlastnictví bytů) posoudily soudy negativně; Nejvyšší soud konstatoval, že pro závěr o nemožnosti užití tohoto zákona je postačující již to, že město v této věci převádělo nikoliv vymezené bytové jednotky, ale spoluvlastnické podíly obytných domů. Ve věci by navíc hrála roli i otázka promlčení nároku stěžovatelky, pokud by tento vůbec existoval.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatelky, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry obecných soudů. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, však sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody; nejde tedy o perfekcionistické přezkoumání věci samé z pozice práva jednoduchého.
Pro úplnost - pokud stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod - lze uvést, že citovaná ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, nikoliv pouze tvrzený nárok na ně.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu