Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 141/13 ECLI:CZ:US:2013:1.US.141.13.2 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory lawyer representation requirement.

Geschäftsnummer I.ÚS 141/13
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by Ing. Ladislav Kryž without a hearing. The applicant repeatedly failed to comply with the mandatory requirement of legal representation by a lawyer under the Constitutional Court Act. The court ruled that repeated reminders were ineffective given the applicant's prior knowledge of this rule and that the statutory deadline was sufficient for proper submission.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 30, § 31, § 41 odst. 1 písm. b), § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint must be filed with mandatory lawyer representation; failure to comply, despite prior notice, warrants dismissal as the statutory deadline is sufficient for proper submission.

Schlagwörter

KI-generiert
mandatory lawyer representation constitutional complaint dismissal Constitutional Court Act procedural defect legal counsel requirement

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 30 of the Constitutional Court Act
§ 31 of the Constitutional Court Act
§ 41 paragraph 1 letter b) of the Constitutional Court Act
§ 43 paragraph 1 letter a) of the Constitutional Court Act
§ 43 paragraph 3 of the Constitutional Court Act
§ 72 paragraph 3 of the Constitutional Court Act

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Kryže, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 5 Ans 16/2012-20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2013 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí.

Ačkoliv byl navrhovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu.

Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatel podal v průběhu roku 2012 k Ústavnímu soudu 7 podání. Z těchto řízení vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje (naposledy např. v řízení vedených pod

sp. zn. IV. ÚS 3803/12

a

II. ÚS 3804/12

).

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Ústavní soud má za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. ledna 2013

Ivana Janů v. r.

soudce zpravodaj