Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 132/13 ECLI:CZ:US:2013:3.US.132.13.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as unfounded regarding simple law application and judicial independence.

Geschäftsnummer III.ÚS 132/13
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Jana Plíhalová against a regional court ruling. The applicant argued that the court improperly applied simple law and violated her procedural rights by splitting identical claims, yet the court found no merit in these claims. Ultimately, the court determined that it lacks jurisdiction to re-evaluate evidence or interpret non-constitutional laws, thus dismissing the complaint as clearly unfounded.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not empowered to re-evaluate evidence or interpret simple law, and a constitutional complaint is inadmissible if it merely disputes the correctness of a lower court's legal conclusion without challenging the constitutionality of the law itself.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction Simple law application Judicial independence Split claims procedural error Unfounded constitutional complaint

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Protože je ústavní stížnost odmítána jako zjevně neopodstatněná, hradí náklady řízení, které stěžovatelce před Ústavním soudem v souvislosti s tímto řízením vznikly, stěžovatelka sama (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
21 Co 59/2010-229 v rozsahu vymezeném v záhlaví tohoto usnesení, a tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR
čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR
1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
III. ÚS 1554/11
Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because a pending appeal renders it procedurally premature.
28 Cdo 2163/2012-276
28 Cdo 2163/2012-276 tak, že napadený rozsudek dovolací soud zrušil, vyjma jeho výroku II, jímž byl ve výroku II a ve výroku III co do částky 40 084,- Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek odvolacího soudu.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Jany Plíhalové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, proti části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2011 č. j. 21 Co 59/2010-229, "kterým byl potvrzen výrok II a výrok III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2009 č. j. 14 C 112/98-179, o zamítnutí žaloby co do částky 40 084,- Kč s příslušenstvím z této částky", za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2011 č. j. 21 Co 59/2010-229 v rozsahu vymezeném v záhlaví tohoto usnesení, a tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 82 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Porušení těchto základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka v nesprávné aplikaci tzv. jednoduchého práva, v porušení jejích procesních práv spočívajícího v nemožnosti jejich řádné realizace a dále v porušení zásady nezávislosti soudní moci a vázanosti soudců zákonem.

Jak je zjevné z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka napadá část potvrzujícího výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně tvrzením, že "je naprosto neúnosné, aby o dvou částech zcela totožného nároku bylo z ryze formálních důvodů (rozštěpení nároku v důsledku rozhodovací činnosti soudu) pravomocně rozhodnuto zcela opačně". Tento stav považuje stěžovatelka rovněž za porušení svého práva na spravedlivý proces.

V další části návrhu se stěžovatelka zabývá úvahami oponujícími závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy o sdružení.

Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jejího právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatí Krajský soud v Brně.

Ústavní soud z připojených listin zjistil, že stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2011 č. j. 21 Co 59/2010-229 v jeho výrocích I a II dovoláním, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2012 č. j. 28 Cdo 2163/2012-276 tak, že napadený rozsudek dovolací soud zrušil, vyjma jeho výroku II, jímž byl ve výroku II a ve výroku III co do částky 40 084,- Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek odvolacího soudu.

Po zrušení části rozsudku odvolacího soudu byla věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání stěžovatelky dovolací soud odmítl.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností projednávané ústavní stížnosti a v této souvislosti vzal v úvahu skutečnost, že stěžovatelka napadla v plném rozsahu výše označený rozsudek odvolacího soudu již dříve ústavní stížností, vedenou Ústavním soudem pod

sp. zn. III. ÚS 1554/11

. Ústavní soud posoudil tehdejší ústavní stížnost jako návrh nepřípustný, a z tohoto důvodu ji také svým usnesením ze dne 21. 7. 2011 odmítl s odůvodněním, že byť přípustnost dovolání podaného souběžně stěžovatelkou i proti potvrzujícím výrokům odvolacího soudu, i s ohledem na poučení odvolacího soudu a přesvědčení stěžovatelky o možnosti napadnout i tyto výroky dovoláním, je minimálně "sporná", a že je nutné tuto otázku nechat kompetentně posoudit soudem dovolacím, přičemž ingerence Ústavního soudu je za této procesní situace s ohledem na princip subsidiarity nepřípustná.

Ústavní soud ve svém odmítavém usnesení

sp. zn. III. ÚS 1554/11

však zaujal názor, že i v případě objektivně nepřípustného dovolání, které bylo dovolacím soudem odmítnuto nikoli na základě jeho "uvážení", ale z jiných než přípustných dovolacích důvodů, bude nutné ústavní stížnost podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu posoudit jako návrh přijatelný k meritornímu projednání.

Ústavní soud proto na základě závěrů, dříve vyslovených ve svém usnesení

sp. zn. III. ÚS 1554/11

, vzal v úvahu výsledek dovolacího řízení, v němž dovolací soud nesouhlasil s názorem stěžovatelky o jednotě části nároku ve výši 40 084,- Kč s jeho další částí ve výši 114 981,- Kč, a v takto limitovaném přezkumu posoudil tvrzení stěžovatelky pod zorným úhlem údajné protiústavnosti předmětné části rozsudku odvolacího soudu.

Ústavní soud z obsahu námitek stěžovatelky zjistil, že podstatou předmětné ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatelky s právním závěrem o platnosti (resp. neplatnosti) smlouvy o sdružení, k němuž obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění. Stěžovatelka v této souvislosti vyslovuje řadu hypotéz, které mají zpochybnit správnost právního názoru odvolacího soudu a svou argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tím staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však, s ohledem na jeho pravomoc, nepřísluší. Tato polemika však sama o sobě oprávněnost tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod založit nemůže.

Ústavní soud zásadně není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené soudy obecnými. Možnost postupu podle výjimky z tohoto pravidla, která by Ústavnímu soudu umožnila takový zásah do činnosti obecných soudů, v projednávané věci Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud v této souvislosti vzal v úvahu i současný stav a výsledek řízení, v němž bylo pravomocně rozhodnuto pouze o nároku ve výši 40 084,- Kč a o příslušenství této částky a o zbývajících nárocích stěžovatelky bude dále v řízení před obecnými soudy jednáno a rozhodováno.

Ústavní soud nezasahuje do interpretace jednoduchého práva, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, je zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Právní závěry obecných soudů ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování, jsou úzce spojeny s procesním postupem účastníků řízení, jejich aktivitou při prokazování jejich tvrzení ohledně uplatněných nároků se zjištěným skutkovým stavem věci na základě provedených a zhodnocených důkazů.

Nelze pochybovat o tom, že stěžovatelka měla v průběhu řízení před obecnými soudy trvajícího více než 12 let, dostatečný prostor k uplatnění a realizaci svých procesních práv.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Protože je ústavní stížnost odmítána jako zjevně neopodstatněná, hradí náklady řízení, které stěžovatelce před Ústavním soudem v souvislosti s tímto řízením vznikly, stěžovatelka sama (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu