Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding compensation calculation as mere legal interpretation error.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings on compensation amounts. The applicant argued that the calculated compensation was unfairly low and violated their right to a fair trial through improper calculation methods. The Court determined that the lower courts correctly applied established legal interpretations and that mere errors in applying simple law do not constitute a violation of fundamental rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court may only intervene when general courts violate constitutionally guaranteed fundamental rights or freedoms, not merely when they incorrectly apply simple law or engage in legal interpretation disputes.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Petra Popelky, zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, AK se sídlem Ostružnická 6, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2009 č. j. 26 C 158/2008-90, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 10. 9. 2009 č. j. 12 Co 203/2009-127 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011 č. j. 25 Cdo 453/2010-158 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou a posléze doplněnou ústavní stížností stěžovatel z důvodů v ústavní stížnosti přednesených brojil proti shora označeným soudním rozhodnutím. Z petitu ústavní stížnosti - byť byl právní zástupce stěžovatele vyzván k odstranění vad návrhu, o což se následně ne zcela úspěšně pokusil - nebylo sice zcela zřejmé, čeho se stěžovatel domáhal, avšak s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti a na skutečnost, že k návrhu byly připojeny kopie rozhodnutí soudů všech tří stupňů, uznal Ústavní soud za možné, že stěžovatel snad vskutku požadoval zrušení všech tří rozhodnutí v záhlaví označených, a nikoliv nepřípustně toliko rozsudku odvolacího soudu. Přezkoumal proto všechna rozhodnutí, jež mu byla s kritickými výhradami stěžovatelem předložena.
Stěžovatel obecným soudům vytknul, že výše jemu přiznaného odškodného za bolestné a ztížení společenského uplatnění byla výrazně nižší než ta, která je běžně poskytována v obdobných případech. Nesprávným výpočtem výše odškodnění pak dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech stupňů netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Formálně - byť s výše naznačenými výhradami - akceptovatelná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 224/98
, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud odmítl meritorně zabývat napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a dovolání odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti).
Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 2339/07
, http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil otázku přípustnosti dovolání ústavně konformně a zcela v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu.
Stran meritorních námitek proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího Ústavní soud konstatuje, že se ve své podstatě jedná o polemiku s výkladem podústavního práva. V projednávané věci stěžovatelovy námitky směřovaly především proti výkladu právní normy s relativně neurčitou hypotézou (otázka, zda se jednalo o "zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele"). Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy tuto otázku posoudily v souladu s ustálenou judikaturou, vzavše při posouzení výše odškodnění v úvahu individuální rozměr projednávané věci, přičemž svůj závěr o výši odškodnění odůvodnily způsobem, proti němuž Ústavní soud nemůže mít ústavněprávních výhrad.
Maje i jinak stěžovatelem napadená rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu