III.ÚS 3672/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Ježdíka, zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 6. 2012, č. j. 9 EC 272/2011-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud uložil stěžovateli (v řízení žalovanému) povinnost zaplatit žalobci Alianz pojišťovna, a. s., 3 300 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení 8 720 Kč, a to s odůvodněním, že žalovaný nezaplatil pojistné za dobu trvání pojistné smlouvy a v řízení neprokázal, že by řádně a včas pojistnou smlouvu vypověděl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl výše označeným rozhodnutím zasažen ve svém právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť přestože jeho právní zástupce zaslal soudu včas žádost o odročení jednání z důvodu nemoci (25. 6. 2012), jež se mělo konat 26. 6. 2012, s touto skutečností se soud nikterak nevypořádal a neučinil tak ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrdí proto, že došlo k újmě na jeho právu, aby se prostřednictvím svého zástupce mohl k žalobě při jednání vyjádřit a dokazování doplnit.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Ve vztahu k povaze projednávané věci je především nezbytné zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 185/98

,

III. ÚS 200/05

,

IV. ÚS 8/01

,

II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

a další).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Aniž by se mohl uchýlit k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném adekvátně odůvodněném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje.

Lze již jen dodat, že podmínky, za nichž může soud jednat v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce) byly splněny již proto, že zástupce stěžovatele návrh na odročení jednání předložil soudu (dne 25. 6. 2012 v 16,44 hod) těsně před jednáním, jež se mělo konat dne 26. 6. 2012, a současně bez toho, že existenci "důležitého důvodu pro odročení" jakkoliv doložil.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu