Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to lack of constitutional violation in lower court ruling.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Radok Illa against a regional court decision denying a request to set a time limit for procedural actions. The lower court dismissed the request because the underlying execution proceedings had been legally terminated, rendering further procedural motions like requests for fee waivers or lawyer appointments futile and dysfunctional. The court ruled that the lower court's decision complied with the principles of the Charter of Fundamental Rights and was not constitutionally contradictory, thus finding the appeal manifestly unfounded under the relevant statute.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are rejected as manifestly unfounded when the lower court's decision does not violate constitutional principles and the appeal lacks prima facie constitutional relevance.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Radka Illa, zastoupeného Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem advokátní kanceláře Brno, Purkyňova 2740/45, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 61 UL 17/2012-8 ze dne 20. 8. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud zamítl návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu, jímž bylo požadováno osvobodit stěžovatele od soudních poplatků, ustanovit mu právního zástupce, vyhovět jeho návrhu na obnovu řízení a rozhodnout o podjatosti soudce JUDr. Kubíkové. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že exekuční řízení dotčené návrhem na určení lhůty bylo usnesením ze dne 3. 9. 2010 č.j. 69 Nc 6207/2006-70 pravomocně zastaveno. Za této situace je v zásadě vyloučeno, aby v tomto řízení mohlo docházet k průtahům. Pokud přesto navrhovatel činí nějaké další procesní úkony v podobě odvolání, žádostí o osvobození od soudních poplatků, žádostí o ustanovení právního zástupce, dovolání, žaloby na obnovu řízení a námitek podjatosti, jedná se o postupy naprosto dysfunkční a neúčelné, jež nevedou k ničemu jinému, než ke zcela zbytečnému zatěžování soudů. Stěžovatel přitom ani na výzvu soudu nebyl schopen specifikovat průtahy v řízení, jejichž existence je základní a nezbytnou podmínkou pro vyhovění návrhu na určení lhůty. Stěžovatel nechce určení lhůty k tomu, aby bylo rozhodnuto o jeho žádosti, ale aby bylo všem jeho uvedeným podáním vyhověno.
Z výše uvedeného je zřejmé, že krajský soud se návrhem stěžovatele řádně zabýval a své rozhodnutí srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž poukázal na řadu skutečností, které jednoznačně vylučují, aby návrhu stěžovatele na určení lhůty podle § 174a o.s.ř. mohlo být vyhověno. Ústavní soud neshledává napadené rozhodnutí vydané souladu se zákonem jako ústavně rozporné, přičemž považuje za zbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu