Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction for robbery, citing lack of jurisdiction and procedural fairness.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a prisoner challenging his robbery conviction and sentence. The petitioner argued that lower courts failed to properly qualify his actions and imposed an excessively harsh penalty without sufficient justification. The court ruled that its power is limited to reviewing constitutional violations and cannot substitute for the ordinary courts' fact-finding or sentencing discretion.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review factual findings or sentencing severity in criminal cases and may only dismiss complaints where no constitutional violation is evident.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou, AK se sídlem v Českých Budějovicích, U Trojice 780/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 6 Tdo 227/2012-71, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011 č. j. 10 To 141/2010-977 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2010 sp. č. j. 17 T 14/2009-880 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem doručeným elektronicky dne 15. 8. 2012, doplněným dne 16. 8. 2012, 17. 8. 2012 a 20. 8. 2012, se M. K. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v celém rozsahu v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 17 T 14/2009, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") nebo nalézacímu soudu k dalšímu řízení, případně tato rozhodnutí "v celém rozsahu zrušil, jednání obviněného právně kvalifikoval pouze jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu nebo nadržování k trestnému činu dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku platného od 1. 1. 2010, a uložil obviněnému trest na samé spodní sazbě takto stanovené trestní sazby, jehož výkon by podmíněně odložil na přiměřenou zkušební dobu."
II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 17 T 14/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 27. 9. 2010 nalézací soud uznal obviněného (spolu s dalšími spoluobviněnými jako spolupachateli podle § 9 odst. 2 tr. zák.) vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, odsoudil k trestu odnětí svobody na dobu šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 1 320 Kč a se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dne 8. 2. 2011 odvolací soud odvolání obviněného a dalších spoluobviněných zamítl.
Dne 25. 4. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného (a dalších spoluobviněných) odmítl.
III. V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatel popsal dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy všech stupňů a polemizoval s jejich skutkovými a právními závěry.
V rámci stručné ústavně právní argumentace stěžovatel tvrdil, že soudy všech stupňů jeho věc nesprávně právně posoudily, uložený trest byl nepřiměřeně přísný, mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku absentoval "potřebný vztah", popis skutku v rozsudku nalézacího soudu nezahrnoval všechny zákonné znaky skutkové podstaty inkriminovaného trestného činu, v důsledku čehož byla porušena základní práva a svobody, zejména právo domáhat se stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a základní práva zaručená v čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dovolací soud porušil čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo obviněného být přítomen u jednání soudu, být slyšen a mít přístup ke spisu; stěžovatel dále požadoval revizi skutkových zjištění učiněných soudy a navrhl, aby Ústavní soud provedl důkazy, které navrhoval, ale které nebyly provedeny, tj. důkazy vyhotovením písmoznaleckého posudku a místním ohledáním místa činu.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 8. 2012 stěžovatel uvedl, že "se dovolává možnosti přezkoumání skutkových zjištění", na nichž byla ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů všech stupňů založena a jimiž došlo k porušení práva na svobodu pohybu dle čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě a práva na spravedlivý proces. Odvolacímu a dovolacímu soudu vytkl, že při posuzování opodstatněnosti jeho odvolání věc nesprávně právně posoudily. Nesouhlasil s názorem dovolacího soudu "který si věc zjednodušil a uvedl, že není oprávněn přezkoumávat důkazy" a polemizoval s jeho závěry. Tvrdil též porušení práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na osobní svobodu a zákonnost jejího zbavení dle čl. 8 Listiny a dále čl. 10. čl. 14, čl. 26, čl. 33, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
Nalézací soud se k ústavní stížnosti, ač vyzván, nevyjádřil, vyjádření dalších soudů vyžadována nebyla.
IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost v kasačním požadavku zjevně neopodstatněnou a v eventuálním petitu projednání neschopnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, zejména nesprávným právním posouzením jeho trestní věci obecnými soudy.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002
sp. zn. I. ÚS 113/02
, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.
Ústavní soud je toho názoru, že všechny námitky uplatněné v ústavní stížnosti byly v podstatě opakováním námitek již stěžovatelem uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejména v odvolání a dovolání, a že tyto soudy se s nimi ústavně konformním způsobem bezezbytku vyrovnaly, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí.
Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Pro úplnost Ústavní soud připomíná notoricky známou a z Ústavy České republiky vyplývající skutečnost, že stojí mimo systémy obecných civilních, trestních či správních soudů, jeho pravomoc v řízení o ústavních stížnostech je založena na principu kasace protiústavních rozhodnutí, čemuž odpovídá nemožnost projednat eventuální stížnostní žádání, aby v trestní věci stěžovatele sám rozhodl; stran tohoto požadavku byla ústavní stížnost odmítnuta pro absenci pravomoci, slovy zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") "příslušnosti", Ústavního soudu k požadovanému rozhodnutí.
Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu