Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 3249/12 ECLI:CZ:US:2013:3.US.3249.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as it lacks constitutional dimension and merely re-examines factual correctness.

Geschäftsnummer III.ÚS 3249/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against his criminal conviction for extortion. The appellant argued that lower courts violated his rights to a fair trial and presumption of innocence by disregarding evidence and misinterpreting facts. The court dismissed the appeal because the complaint lacked a constitutional dimension, as it essentially requested a re-examination of the factual correctness of the judgments, which falls outside the Constitutional Court's jurisdiction.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints lacking a constitutional dimension are inadmissible as they merely request a review of the factual correctness of lower court decisions.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint lack of constitutional dimension factual correctness review jurisdictional limitation presumption of innocence fair trial rights criminal conviction appeal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 95, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. 50 T 77/2011, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011 sp. zn. 9 To 423/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012 č. j. 7 Tdo 429/2012-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 17. 8. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že v řízení před soudy všech stupňů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále že byla porušena rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, porušeno mělo být i jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil (stručně řečeno) tak, že namířil na poškozeného - revizora M. U. střelnou zbraň, aby mu zabránil v provádění přepravní kontroly, na zastávce ho vytlačil z dopravního prostředku a z místa odešel. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnuto stěžovatelovo odvolání a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jím podané dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům svévolné hodnocení provedených důkazů, jakož i to, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Dále namítá, že rekognice zbraně neproběhla v souladu s § 104b tr. ř., a tudíž jde o nezákonně pořízený důkaz, a že soud prvního stupně o jeho námitkách proti protokolaci (spočívajících v tom, že nebylo zaprotokolováno jedno ze stěžejních vyjádření svědka J. H.) nerozhodl ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku. V důsledku tohoto pochybení nemohl prokázat svou verzi, že se pouze bránil útoku revizora a že chtěl zabránit odcizení zbraně, a to pouze jejím vytažením, nikoliv namířením.

Zpochybňuje také věrohodnost výpovědi svědků M. U. a V. P. jakožto revizorů, přičemž s odkazem na výkaz jejich činnosti, videozáznam z kamerového systému a výpovědi ostatních svědků tvrdí, že v autobuse byl jen jediný revizor. Namítá, že kontrola jízdních dokladů nebyla řádně prováděna, takže se domníval, že svědek M. U. není ve skutečnosti revizor, a proto platný jízdní doklad nepředložil. V souvislosti s tím tvrdí, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch a k důkazům, které svědčí v jeho prospěch, nepřihlédly.

V další části ústavní stížnosti poukazuje na rozpory ve výpovědi svědků J. H. a M. U., a předestírá svou vlastní verzi události, dle níž se revizorovi vysmekl a bránil se tím, že pouze zbraň vytáhl a plynulým pohybem si ji přiložil na hruď (a nikoliv že ji namířil na revizora), aby ji ochránil před upadnutím či odcizením a aby demonstroval úmysl se bránit. Nebylo tak prokázáno, že by jednal s úmyslem jiného pohrůžkou násilí nutit, aby něco opominul, a čin spáchal se zbraní. Soudy prý nabyly nesprávného dojmu, že zbraň byla užita jako pohrůžka násilí k ukončení přepravní kontroly.

Právní kvalifikaci daného jednání (proto) stěžovatel nepovažuje za správnou, přičemž poukazuje na soudní judikaturu týkající se rozlišování trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 trestního zákoníku s tím, že popsaný skutkový děj by mohl představovat trestný čin nebezpečného vyhrožování, lze jej však vyložit i jiným způsobem, a to tak, že jde o jednání trestněprávně nepostižitelné (a v této souvislosti namítá porušení zásady in dubio pro reo).

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh, neboť věc postrádá ústavněprávní rozměr.

Stěžovatel v ústavní stížnosti totiž argumentuje v podstatě stejně, jak argumentoval v řízení před obecnými soudy. Jejím jádrem je tedy primárně polemika s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, příp. také s tím, jak jeho jednání posoudily po právní stránce, kdy stěžovatel zpochybňuje věrohodnost svědků, kteří svědčili v jeho neprospěch, resp. správnost (pravdivost) jejich svědecké výpovědi, a předkládá svou vlastní verzi událostí, jež je (jen) zčásti odlišná od té, jež byla ustálena obecnými soudy (tedy že zbraní na poškozeného nemířil a důvody jejího vytažení bylo bránit sebe či zbraň před útokem revizora). Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že obecné soudy své skutkové a právní závěry ústavně konformním způsobem odůvodnily, přičemž se náležitě vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele, jakož i námitkami (argumenty), které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti. Možno dodat, že stěžovatelově verzi v podstatě nesvědčí žádný důkaz, a i z hlediska obvyklého běhu věcí se jeví tato jako zcela nepravděpodobná (na což již ostatně poukazoval jinými slovy odvolací soud). Jde-li o právní kvalifikaci stěžovatelova jednání, touto otázkou se zabýval také Nejvyšší soud, který se se závěry soudů nižších stupňů plně ztotožnil.

Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost je postavena na požadavku přezkoumání věcné správnosti soudních rozhodnutí, k němuž však Ústavní soud podle své konstantní judikatury oprávněn není. Z tohoto důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu