Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 4539/12 ECLI:CZ:US:2013:1.US.4539.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as it is not a final instance court for ordinary law review.

Geschäftsnummer I.ÚS 4539/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's refusal to grant leave to appeal. The applicant argued that lower courts failed to respect a prior Constitutional ruling regarding passive standing in a damages case, claiming violations of fundamental rights. The Court held that it is not a final instance and cannot review the interpretation of ordinary law unless there is an extreme excess of discretion.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not a final instance court and may not review the interpretation and application of ordinary law unless the lower court's decision constitutes an extreme excess of discretion.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction ordinary law review passive standing final instance court excess of discretion

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR
Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí.
§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb.
Nejvyššímu soudu, nikoliv Ústavnímu soudu, primárně výklad zákonných předpisů a sjednocování tohoto výkladu ex lege přísluší (§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele JUDr. Ing. Josefa Hegra, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Sokolovská 25, 186 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012 č. j. 32 Cdo 536/2012-257 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2011 č. j. 11 Cmo 135/2011-211, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

V záhlaví označeným rozsudkem Nejvyšší soud jednak (I.) zamítl dovolání stěžovatele proti výroku pod bodem III. tamtéž citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze [dle něhož se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2011 č. j. 53 Cm 118/2008-165 ve vztahu k prvnímu žalovanému, tj. společnosti PREMOT Františkovy Lázně, a. s., mění tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 214 600,- Kč s příslušenstvím (z důvodu absence pasivní legitimace tohoto žalovaného)], jednak (II.) odmítl dovolání proti výroku pod bodem IV. (pro nepřípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení) a dále (III.) rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel formálně bezvadnou stížností, přičemž vyslovil přesvědčení, že obecné soudy nerespektovaly rozhodovací důvody kasačního nálezu Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 1161/08

ze dne 3. prosince 2008 potud, že v dané věci šlo také o náhradu škody, a tudíž byla dána i pasivní legitimaci prvního žalovaného (v řízení před obecnými soudy). Vycházeje z toho, stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [srov. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)].

Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal.

Nejvyššímu soudu, nikoliv Ústavnímu soudu, primárně výklad zákonných předpisů a sjednocování tohoto výkladu ex lege přísluší (§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Přiklonil-li se - stejně jako předtím odvolací soud - Nejvyšší soud k závěru, který stěžovatel kritizuje, nutno říci, že jím učiněná interpretace nevykračuje z mezí akceptovatelné a takto ústavně souladným způsobem vyvozené interpretační alternativy. Je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 303/04

,

III. ÚS 677/07

,

IV. ÚS 1181/07

) a ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

).

Nejvyšší soud v kontextu námitek stěžovatele příkladmo poukázal i na rozhodnutí, která se otázkou řešení náhrady škody dosud nevzniklé (s důsledky nemožnosti úspěchu ve sporu) zabývají, pročež v konkrétních poměrech souzené věci co do (zatímní) neexistence škody nadto uzavřel, že nárok na vrácení dražební jistoty byl stěžovateli pravomocně přisouzen a stalo se tak vůči státu, u něhož lze očekávat, že povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím soudu splní. Rovněž adekvátně vysvětlil, proč kontradikci vůči rozhodovacím důvodům nálezu Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 1161/08

rozsudek odvolacího soudu nezakládá.

Napadená rozhodnutí jsou takto výrazem ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), a proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 14. ledna 2013

Ivana Janů

předsedkyně senátu Ústavního soudu