Constitutional Court dismisses appeal on arbitration clause validity due to lack of transparent ad hoc arbitrator selection mechanism.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Mercedes - Benz Financial Services Česká republika, s. r. o., se sídlem Daimlerova 2296/2, 149 45 Praha 4, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou, AK se sídlem Široká 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 12. 2010 č. j. 2 Cmo 218/2010-28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, vydaného v řízení o zaplacení 938 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.

Z napadeného rozhodnutí vyplynulo, že obchodní společnost ZeBa, s. r. o., se žalobou proti stěžovatelce domáhala zaplacení žalované částky představující zhodnocení předmětu leasingu, automobilu, který žalobkyně užívala na základě leasingové smlouvy uzavřené se stěžovatelkou a který po havárii nechala opravit. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2010 č. j. 6 Cm 88/2010-20 řízení zastavil, neboť zjistil, že strany sporu si ve smlouvě o finančním leasingu ze dne 3. 4. 2007 sjednaly rozhodčí doložku, podle které měl jakékoliv spory mezi nimi vzniklé ze smlouvy nebo v souvislosti s její platností, účinností, prováděním nebo zánikem rozhodovat rozhodce vybraný ze seznamu rozhodců vedeného Asociací leasingových společností ČR dle zásad rozhodčího řízení vypracovaných touto asociací; osobu konkrétního rozhodce měl vybrat generální tajemník asociace. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Městského soudu v Praze změnil tak, že se řízení nezastavuje. Po výkladu příslušných ustanovení zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), vrchní soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je neplatná, neboť k řešení majetkového sporu nebyl dohodnut ani stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona, ani ad hoc rozhodce (rozhodci).

V ústavní stížnosti stěžovatelka s právním názorem Vrchního soudu v Praze nesouhlasila, namítla libovůli v jeho rozhodování a rozpor s hmotným právem a označenou judikaturou soudu Nejvyššího i Ústavního.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 4. 2011 zcela odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení.

V replice ze dne 27. 5. 2011 se stěžovatelka přiklonila k rozhodnutím Nejvyššího soudu, ve kterých byl prezentován názor, že se strany nemusí dohodnout na konkrétním jménu rozhodce, ale postačuje, je-li sjednán určitý mechanismus pro jeho určení - např. sjednaným způsobem ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem za použití pravidel vydaných tímto subjektem.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje rozhodování rozhodců jako osob soukromého práva, kterým byla propůjčena určitá rozhodovací pravomoc, nicméně dává najevo, že rozhodčí řízení není řízením zcela autonomním a nestojí mimo právní systém (poznámka pod čarou č. 1). Zastává názor, že základní zásady řízení platí i v řízení před rozhodci, a proto připouští, aby otázka případného nedostatku pravomoci rozhodce byla zkoumána obecným soudem (poznámka pod čarou č. 2).

Ujednání, jimiž smluvní strany svěřily svůj případný spor k rozhodnutí rozhodci, resp. rozhodcům, či rozhodčímu tělesu, které není stálým rozhodčím soudem zřízeným zákonem, Ústavní soud zprvu akceptoval s poukazem na autonomii vůle smluvních stran [srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2682/08

ze dne 6. 11. 2008 (dostupný stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz), kterým verifikoval právní závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení sp. zn. 32 Cdo 2282/2008], později však v souvislosti s rozhodčími doložkami ve spotřebitelských smlouvách zaujal názor, že smluvní autonomie stran není neomezená, ale je limitovaná čl. 2 odst. 3 Listiny.

V usnesení

sp. zn. II. ÚS 3057/10

ze dne 5. 10. 2011 a poté i v nálezu

sp. zn. II. ÚS 2164/10

ze dne 1. 11. 2011 Ústavní soud zdůraznil požadavek konkretizace a individualizace rozhodce a transparentnost jeho výběru. Uvedl, že "má-li ve věci rozhodovat subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačných určením způsobu jeho volby. Podle Ústavního soudu právní úprava rozhodčího řízení ve svém slovním vyjádření jednoznačně preferuje požadavek individualizace (konkretizace) osoby rozhodce ... a teprve v případě, že nedojde ke jmenovitému určení rozhodce, je možné stanovit způsob určení počtu i osob rozhodců" (srov. odst. 27. citovaného nálezu). Ujednání, podle kterého má být rozhodce vybrán ze seznamu vedeného rozhodčí společností, jež není stálým rozhodčím soudem, nebo určen jejím předsedou, Ústavní soud nepovažoval za transparentní, neboť "takový seznam může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž daleko více může být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti (např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných)." Takto formulované ústavněprávní požadavky na výběr ad hoc rozhodce Ústavní soud vztáhl, byť v tehdy projednávaném případě řešil případ rozhodčí doložky ujednané ve vztahu spotřebitelském, též na rozhodčí doložky obecně, nikoliv tedy pouze na rozhodčí doložky sjednané ve spotřebitelských smlouvách (srov. odst. 31. citovaného nálezu).

V projednávané věci uzavřely smlouvu o finančním leasingu právnické osoby v rámci své podnikatelské činnosti; nešlo tedy o spotřebitelskou smlouvu. Ústavní soud však neměl důvod se od základního požadavku na dostatečně zřetelného určení ad hoc rozhodce či způsobu jeho výběru, jak byl formulován ve shora citovaném nálezu, odchýlit, a proto napadené usnesení Vrchního soudu v Praze aproboval.

Poukaz stěžovatelky na rozhodnutí

sp. zn. I. ÚS 546/03

ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107) Ústavní soud nepovažoval za zcela případný, neboť nemohl odhlédnout od toho, že v označené věci šlo o prorogační doložkou zakládající místní příslušnost soudu, o jejíž platnosti nebylo pochyb, zatímco v projednávaném případě byl projev vůle smluvních stran ve vztahu k určení rozhodce natolik vadný, že založil závěr o neplatnosti rozhodčí doložky. Námitka stěžovatelky o odlišném rozhodování obecných soudů o obsahu rozhodčích doložek v jiných věcech téže stěžovatelky, resp. rozkolísaností judikatury v těchto otázkách obecně, nemohla sama o sobě zvrátit závěry nálezu, jimiž se cítil být Ústavní soud i v nyní projednávané věci vázán.

Ústavní soud tak dává najevo, že nevylučuje, aby podnikatelské subjekty v případě sporu vyloučily jurisdikci obecného soudu a aby svůj spor nechaly rozhodnout v soukromém řízení vedeném soukromými fyzickými osobami. Určení ad hoc rozhodce (rozhodců) či způsobu jejich určení třetí osobou však musí respektovat požadavek transparentnosti vylučující možné pochybnosti o nezávislosti či nestrannosti při řešení sporu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

1) Usnesení

sp. zn. IV. ÚS 174/02

ze dne 15. 7. 2002, U 20/27 SbNU 257, usnesení

sp. zn. III. ÚS 32/06

ze dne 20. 7. 2006 dostupné na http://nalus.usoud.cz a řada dalších

2) Nález

sp. zn. II. ÚS 2164/10

ze dne 1. 11. 2011, nález

sp. zn. I. ÚS 871/11

ze dne 17. 1. 2012, nález

sp. zn. I. ÚS 199/11

ze dne 26. 1. 2012, nález

sp. zn. IV. ÚS 2735/11

ze dne 3. 4. 2012