Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 4569/12 ECLI:CZ:US:2013:4.US.4569.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming social security pension calculation violated fundamental rights.

Geschäftsnummer IV.ÚS 4569/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected Blanka Janoušková's constitutional complaint against a Supreme Administrative Court ruling regarding her pension calculation. She argued that the Social Security Administration incorrectly excluded her ninth-grade studies from her pension eligibility period, claiming this violated her fundamental rights. The Court determined that the lower courts properly interpreted the law and that the complaint constituted an impermissible attempt for a second instance review of administrative decisions.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court rejects complaints that merely seek a second instance review of administrative decisions, as its jurisdiction is limited to verifying compliance with constitutional principles and the absence of arbitrary discretion.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal second instance review prohibition social security pension calculation fundamental rights violation claim administrative law review limits

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
čl. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 30 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 33 Listiny základních práv a svobod
1 a 3 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Blanky Janouškové, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2012 č. j. 3 Ads 23/2012-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dne 3. 12. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má zato, že jím byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy garantované zejména čl. 1, čl. 30 odst. 1 a 3 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z přiložené kopie rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se podává, že stěžovatelka kasační stížností brojila proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Nezákonnost (respektive protiústavnost) pak stěžovatelka spatřuje v tom - zjednodušeně řečeno - že Česká správa sociálního zabezpečení nezohlednila při výpočtu výše starobního důchodu stěžovatelky dobu studia osmé a zejména pak deváté třídy základní školy po ukončení povinné školní docházky [skutečnost, že stěžovatelka neabsolvovala osmou třídu základní školy ve standardní době studia, byla dána tím, že stěžovatelka opakovala ze zdravotních důvodů jeden ročník základní školy a do deváté třídy základní školy nastoupila poté, co nebyla přijata - podle svého tvrzení z politických důvodů - na střední školu]. Podle stěžovatelky by se přitom mělo do doby důchodového pojištění započítat nejen studium v rámci středního školství, ale za přípravu na budoucí povolání by mělo být rovněž považováno i studium zejména deváté třídy základní školy po uplynutí doby stanovené pro školní docházku, a to v situaci, kdy devátá třída základní školy nebyla povinná.

II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavněkonformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Naopak; zvláště Nejvyšší správní soud podle mínění Ústavního soudu aplikoval a interpretoval ve věci relevantní právní předpisy, jakož i judikaturu, zcela ústavněkonformním způsobem.

K argumentaci stěžovatelky pak Ústavní soud nad rámec ústavní stížností napadeného rozhodnutí - na které jako správné Ústavní soud pro stručnost odkazuje - dodává, že tzv. příprava na budoucí povolání je studium navazující na vzdělávací proces základní školy (zahrnující v sobě učivo základní školy). Proto, zohledňuje-li se pro účely důchodového pojištění toliko vzdělávací proces na základní vzdělání navazující (když jde právě o obsah vzdělání), nemůže být za přípravu na budoucí povolání považováno studium deváté třídy základní školy, byť v případě stěžovatelky nebylo absolvování deváté třídy základní školy povinné.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu