Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 4659/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.4659.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to appellate court's factual findings and sentencing.

Geschäftsnummer II.ÚS 4659/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding a criminal conviction for abuse of office by a police officer. The applicant argued that the appellate court improperly defined facts and violated his rights to a fair trial and legal certainty. The court found no violation because the lower courts consistently described the facts and the appellate court correctly applied the law without exceeding its authority.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní zákon; The Constitutional Court will not review constitutional complaints unless there is a clear excess of judicial power, and it does not act as a general court of appeal for factual determinations or procedural errors.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint fair trial rights appellate court review factual findings legal certainty police officer conviction unconstitutional appeal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 864/2012-51 ze dne 22. srpna 2012, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 412/2011-748 ze dne 17. ledna 2012, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 6 T 49/2010-707 ze dne 23. září 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. prosince 2012 a elektronicky 11. prosince 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti měsíců, peněžitému trestu ve výměře dvaceti denních sazeb ve výši 500 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu služby u Policie České republiky na dobu tří roků. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání a odvolání spoluobžalovaného T. V. rozsudek soudu prvního stupně zrušen a nově byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Toho se měl stěžovatel společně s T. V. dopustit jako příslušník Policie České republiky tím, že při kontrole cestujících autobusu, resp. zjištění, že šest občanů Ukrajiny nepředložilo doklad o sjednaném zdravotním pojištění, čímž se dopustili přestupku, v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch, převzali od čtyř z nich nejméně 200 Kč a od jednoho z nich 500 jako pokutu za přestupek, aniž by jim předali díly B pokutových bloků. Tyto částky nevykázali v policejních systémech a ponechali si je pro svou vlastní potřebu, a to v rozporu s konkretizovanými zákonnými a podzákonnými předpisy. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti měsíců, peněžitý trest ve výměře 10.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců a trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu služby u Policie České republiky na dobu tří roků. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že v řízení před soudem rozhodoval vyloučený soudce V. K. O jeho podjatosti se měl dozvědět, popřípadě nabýt jistotu, konfrontací vlastních vjemů z řízení se zprávami na internetu, o nichž se dozvěděl po 17. lednu 2012. Dále popisuje rozhodování jmenovaného soudce o tom, že stěžovatel v průběhu hlavního řízení nemá sedět vedle svého obhájce, nezaprotokolované komentáře soudce při dotazování svědka H. a při vyjádření stěžovatele k výpovědi tohoto svědka. Podle stěžovatele je zřejmé, že si soudce V. K. vytváří představu o vině či nevině obžalovaných předem. Dále stěžovatel namítá, že odvolací soud změnil skutkový výrok a tím došlo ke zhoršení jeho postavení. Tím, že měl jednat v rozporu s pokynem policejního prezidenta a nikoliv v rozporu se zákonem totiž nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Poukazuje v té souvislosti na nález

sp. zn. II. ÚS 544/05

(N 220/43 SbNU 437). Stěžovatel tedy namítá, že došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius, když odvolání podal toliko stěžovatel a spoluobžalovaný a nikoliv státní zástupce. Stěžovatel konečně namítá, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok, zda byl nově odsouzen či cokoliv jiného, tedy že je celý výrok nedostatečným a nepřezkoumatelným, protože je neúplný.

3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje

k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (

sp. zn. III. ÚS 671/02

, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn. IV. ÚS 570/03

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

5. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že nároky na integritu a profesní dovednosti soudce musí být vysoké s ohledem na jemu svěřené kompetence, implikující tomu odpovídající očekávání. Nicméně dovolací soud zcela správně poukázal na to, že za vyloučeného nelze považovat soudce jen proto, že se v jiné věci choval natolik nevhodně, že mu byla tato věc odňata, nebo že určité poznámky tohoto soudce v průběhu řízení byly stěžovatelem subjektivně vnímány jako nevhodné (s. 5-6 usnesení).

6. Rovněž lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že je absolutně nepřípustné, aby odvolací soud jakkoliv sám doplňoval vymezení skutku o právně rozhodné skutečnosti. Nicméně i z vylíčení věci stěžovatelem jednoznačně vyplývá, že k ničemu takovému nedošlo, protože obecné soudy popsaly skutek ve stěžovatelem zdůrazňované části zcela shodně. Jak dovolací soud správně poukázal, oba obecné soudy shledaly, že stěžovatel jednal v rozporu s konkrétními ustanoveními zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů a k pochybení přitom nedošlo ani tím, že oba obecné soudy shledaly porušení i předpisu nižší právní síly, konkrétně závazných pokynů policejního prezidenta, protože i tyto předpisy lze podřadit pod pojem právního předpisu (s. 7 usnesení).

7. Konečně lze souhlasit se stěžovatelem i v tom, že je potřeba klást vysoké nároky na jasnost a srozumitelnost soudních rozhodnutí, a to nejen s ohledem na další důsledky, které právní řád spojuje s konkrétními výroky, ale i s ohledem na závazek jednat s adresáty výkonu státní moci s úctou a výhradně v souladu s právním řádem. Nicméně i zde lze považovat za případný závěr dovolacího soudu, že stěžovatel v podstatě vytýká odvolacímu soudu toliko zřejmou gramatickou chybu, když namísto slov "uznávají vinnými, že" použil slova "jsou vinni, že" (s. 9 usnesení). Jinak totiž odvolací soud zcela jasně uvedl, že rozhodoval s přihlédnutím k § 259 odst. 3 trestního řádu, tedy že shledal podmínky pro to, aby po zrušení prvostupňového rozhodnutí rozhodl o věci sám.

8. Ze shora vyloženého je zřejmé, že se dovolací soud přiléhavě, srozumitelně, logicky, předvídatelně a v souladu s právem vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel bez jakéhokoliv posunu vtělil do ústavní stížnosti. Tím tedy stěžovatel nepřípustně činí z Ústavního soudu další článek soustavy obecných soudů, aniž by respektoval jeho roli v ústavním systému. V každém případě tím ústavní stížnost nemůže dosahovat ústavněprávní relevance.

9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu