Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 4431/12 ECLI:CZ:US:2013:4.US.4431.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal against civil court rulings on legal costs and procedural representation.

Geschäftsnummer IV.ÚS 4431/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against civil court decisions regarding legal costs and procedural representation. The applicant withdrew a claim for unpaid wages after losing a dispute over the validity of her dismissal, yet the courts ordered her to pay significant legal fees to her co-plaintiff. The court ruled that the Constitutional Court lacks jurisdiction to review ordinary court decisions unless fundamental rights are violated, which it found was not the case here.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 1 písm. d), e); Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a): The Constitutional Court does not review ordinary court decisions for substantive errors unless fundamental rights are violated, and procedural representation claims must be substantiated.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction legal costs allocation procedural representation fundamental rights violation subsidiarity principle civil procedure law withdrawal of claim

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Listina základních práv a svobod
zákon č. 218/2011 Sb.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Mgr. Renaty Hanušové, zastoupené Mgr. Martinou Končickou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, o ústavní stížnosti proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 42 C 54/2011-11 ze dne 2. 12.2011, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 74/2012-34 ze dne 29.2.2012, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 42 C 54/2011-87 ze dne 30.5.2012, a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 340/2012-97 ze dne 2.8.2012, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Dne 21. 11. 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež bylo posouzeno jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z příloh k ní přiložených plyne, že se stěžovatelka domáhala v řízení před obecnými soudy určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané jí vedlejším účastníkem.

V odlišném řízení před obecnými soudy (z něhož vzešla právě projednávanou ústavní stížností napadená rozhodnutí) se pak stěžovatelka v této souvislosti domáhala zaplacení částky ve výši 14.139,- EUR s příslušenstvím jako náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Žalobu v řízení o zaplacení náhrady mzdy následně vzala stěžovatelka zpět, a to s ohledem na výsledek sporu o určení neplatnosti výpovědi. Na základě toho pak Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením z 2. 12. 2011 č. j. 42 C 54/2011-11 rozhodl o pokračování v řízení sp. zn. 42 C 54/2011 (výrok I.), výrokem II. řízení zastavil a výrokem III. uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 5.407,- Kč.

K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka proti výroku III. Městský soud v Praze rozhodl svým usnesením z 29. 2. 2012 č. j. 62 Co 74/2012-34 tak, že usnesení obvodního soudu č. j. 42 C 54/2011-11 ve výroku III. zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud totiž zcela neakceptoval, že prvostupňový soud zavázal stěžovatelku k úhradě toliko deseti procent náhrady nákladů řízení (srovnej ona částka 5.407,- Kč). V navazujícím řízení tedy Obvodní soud pro Prahu 1 svým usnesením z 30. 5. 2012 č. j. 42 C 54/2011-87 uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení za řízení před soudem nalézacím i odvolacím ve výši 55.032,- Kč.

O odvolání stěžovatelky proti usnesení obvodního soudu na čísle listu 87 bylo usnesením Městského soudu v Praze z 2. 8. 2012 č. j. 62 Co 340/2012-97 rozhodnuto tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatelka s ohledem na právě uvedené pak žádá zrušení všech v záhlaví citovaných rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků) a v souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu žádá odklad jejich vykonatelnosti, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody) zakotvená zejména v čl. 36 a v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Domnívá se totiž, že jí mělo být přiznáno osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo jen "o. s. ř."), a měl jí být ustanoven zástupce podle § 30 o. s. ř. Rovněž podle jejího názoru není spravedlivé, že byla zatížena povinností uhradit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení, a to zejména při zohlednění možnosti moderace v souladu s § 150 o. s. ř.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je nutno posoudit částečně jako návrh nepřípustný, částečně jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný.

Napadá-li stěžovatelka ústavní stížností výrok III. v záhlaví citovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2. 12. 2011 č. j. 42 C 54/2011-11, pak v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, protože citované usnesení se ve svém výroku III. nestalo pravomocným (srovnej čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy argumentem z opaku).

Napadá-li stěžovatelka ústavní stížností usnesení Městského soudu v Praze z 29. 2. 2012 č. j. 62 Co 74/2012-34, pak v tomto rozsahu je její návrh nepřípustný, neboť pravomoc Ústavního soudu je vybudována zpravidla na přezkumu rozhodnutí, jimiž je věc pravomocně skončena, a to v souladu s principem subsidiarity.

Ve zbytku návrhu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn. IV. ÚS 188/94

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.

K argumentaci stěžovatelky lze toliko doplnit, že ani podle názoru Ústavního soudu u stěžovatelky nejsou splněny podmínky ve vztahu k těm institutům občanského soudního řízení umožňujícím obecnému soudu reagovat na znevýhodněnou sociální situací účastníka řízení (srovnej k tomu i význam novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 218/2011 Sb.), a to právě vzhledem k investičním úsporám stěžovatelky, na něž bylo obecnými soudy v řízení opakovaně odkazováno. Nadto stěžovatelka ani v ústavní stížnosti - ač je zastoupena advokátem - netvrdí, co by v řízení před obecnými soudy namítala, byl-li by jí zástupce podle § 30 o. s. ř. ustanoven, když i obsahem ústavní stížností je v podstatě argumentace, kterou již stěžovatelka před obecnými soudy uplatnila.

Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. d) a písm. e) zákona o Ústavním soudu a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout. Návrh spojený s ústavní stížností přitom sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu