Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 3390/12 ECLI:CZ:US:2013:4.US.3390.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding state liability for procedural errors in civil litigation.

Geschäftsnummer IV.ÚS 3390/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by PEVA Prachatice against lower court rulings denying state liability for procedural errors. The complainant argued that the courts improperly restricted their claim for damages under the State Liability Act, while the lower courts maintained that the procedural steps were lawful and did not constitute actionable harm. The Court found the complaint clearly unfounded, noting that ordinary courts correctly applied the law and that the complainant's disagreement with legal interpretation lacked constitutional relevance.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are rejected as clearly unfounded when ordinary courts have properly examined the case, applied the law correctly, and the complainant's objections do not constitute a violation of constitutional rights or represent an extreme contradiction between facts and legal conclusions.

Schlagwörter

KI-generiert
state liability claim constitutional complaint dismissal procedural error assessment ordinary court jurisdiction State Liability Act unfounded constitutional complaint legal interpretation review

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
25 Cdo 1455/2007 setrvala v přesvědčení, že jí byla způsobena škoda, kterou lze podřadit pod ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
§ 442 obč. zák.
§ 8 zákona č. 82/1998 Sb.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
25 Cdo 1455/2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
11 Cm 106/2006-137
11 Cm 106/2006-137, potvrzený usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4.
4 Cmo 264/2010-152
4 Cmo 264/2010-152), a že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je konečné a pravomocné a nebylo nikdy zrušeno.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti PEVA Prachatice, spol. s r. o., se sídlem Skalka 694, 383 01 Prachatice, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, AK se sídlem Vodičkova 17, 110 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012 č. j. 55 Co 146/2012-57 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2011 č. j. 21 C 69/2011-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 46 912 Kč.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka žalovala Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení předmětné částky jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Škodu měly představovat náklady odvolacího řízení, ke kterému by podle stěžovatelky nedošlo, pokud by se Městský soud v Praze nedopustil v řízení vedeném pod sp. zn. 11 Cm 106/2006 pochybení při doručování písemností určených žalované obchodní společnosti ČE-NOVA CZ, spol. s r. o.

Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Postup Městského soudu v Praze při doručování písemností v původním řízení nepovažoval za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť šlo o úkony, které přímo směřovaly k vydání rozsudku pro zmeškání. Pokud byl tento rozsudek k odvolání žalované strany v odvolacím řízení zrušen (z důvodů doručování na nesprávnou adresu žalované), nejednalo se o zrušení pravomocného rozhodnutí soudu pro nezákonnost ve smyslu § 8 citovaného zákona, ale o běžný postup při použití opravného prostředku.

Obvodní soud pro Prahu 2 rovněž zdůraznil, že o věci samé rozhodl soud prvního stupně zamítavým rozsudkem, jehož součástí bylo i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010 č. j. 11 Cm 106/2006-137, potvrzený usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010 č. j. 4 Cmo 264/2010-152), a že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je konečné a pravomocné a nebylo nikdy zrušeno. Obvodní soud pro Prahu 2 odmítl možnost domáhat se cestou žaloby na náhradu škody proti státu nového rozhodnutí o nákladech řízení a vyložil, že ne každé "snížení majetku" lze automaticky podřadit pod pojem škoda, jak má na mysli ustanovení § 442 obč. zák. s odkazem na ustanovení § 26 zákona č. 82/1998 Sb.

Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze označil za nedůvodné a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil jako správný s tím, že v řízení o odpovědnosti státu za škodu není soud oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínku nezákonnosti rozhodnutí považuje za splněnou pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti oponovala právním závěrům Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, tvrdila, že soudy obou stupňů vyložily příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. restriktivně a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1455/2007 setrvala v přesvědčení, že jí byla způsobena škoda, kterou lze podřadit pod ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. V projednávané věci bylo z napadených rozsudků zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 2 se návrhem stěžovatelky řádně zabýval, věc posoudil z hlediska všech zákonných podmínek, při jejichž splnění je možno nárok na náhradu škody přiznat, podrobně rozvedl, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídil a svoje rozhodnutí náležitě odůvodnil, zejména srozumitelně vyložil, že s ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost konkrétního rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Městský soud v Praze odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a potvrdil jak z hlediska skutkových závěrů, tak i právního hodnocení. Ústavní soud neshledal v závěru obecných soudů o nesplnění podmínky vzniku nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. žádný, natož pak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu k pravidlům spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud se týká stěžovatelčina nesouhlasu s právním hodnocením věci, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vymezil, která pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci, avšak ani takové v projednávané věci neshledal. Námitkami, které v tomto směru stěžovatelka vznesla, se Obvodní soud pro Prahu 2 i Městský soud v Praze zabývaly, reagovaly na ně a svůj právní názor přiměřeným a přezkoumatelným způsobem vyložily. V jejich rozhodování Ústavní soud neshledal nesoulad ústavně nesouladného charakteru ve smyslu vybočení ze všeobecně akceptovaného (doktrinárního) chápání dotčených právních institutů, či nepředvídatelné interpretační libovůle, a proto ústavní stížnost stěžovatelky, opakující argumenty již předložené obecným soudům, hodnotil jako s výsledkem řízení nesouhlasnou polemiku, která však nebyla (a obecně není) způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí. Oproti jejímu očekávání tak právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - ve shora uvedeném smyslu - mít nelze.

Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu