Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil judgment interpretation and procedural defects lacking fundamental rights violation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the plaintiff against civil judgments from the Regional Court in Plzeň and the Supreme Court in Prague. The plaintiff argued that the lower courts failed to rule on a request to withdraw the lawsuit and incorrectly applied contract law regarding contract termination and unjust enrichment. The court held that ordinary courts' interpretation of non-constitutional laws and their reasoning do not constitute a violation of fundamental rights unless they breach the principles of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.
Legislator-Regeste
KI-generiertZákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: Ústavní soud nezasahuje do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů ani do jejich interpretace jiných než ústavních předpisů, pokud nedojde k porušení základních práv nebo svobod.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Süttö, zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 323/2010-321 ze dne 20. července 2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 47 Cm 43/2004-277 ze dne 20. července 2010, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na odklad jejich vykonatelnosti.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 47 Cm 43/2004 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 47 Cm 43/2004-277 ze dne 20. července 2010 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal na žalované HELLMICH, spol. s r.o. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 246.259,- Kč s úrokem z prodlení, na základě vzájemného návrhu žalované uložil stěžovateli zaplatit žalované částku 646.368,- Kč a dále uložil stěžovateli zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 282.682,- Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 4 Cmo 323/2010-321 ze dne 20. července 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 45.900,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 456/2012-366 ze dne 12. června 2012 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že soud prvního stupně nerozhodl o jeho druhém návrhu na zpětvzetí žaloby a dále že dílo nebylo dokončeno, tudíž závazek stěžovatele dokončit dílo trval, a pokud mu žalovaná dokončit dílo neumožnila, odstoupil od smlouvy a k zániku závazku došlo tímto odstoupením stěžovatele od smlouvy, nikoli nemožností plnění. Proto se podle stěžovatele vypořádání mezi stěžovatelem a žalovanou mělo řídit ust. § 548 odst. 2 obchodního zákoníku a stěžovatel měl nárok na zaplacení požadované částky.
Stěžovatel nesouhlasí s přiznáním bezdůvodného obohacení žalované na základě jejího vzájemného návrhu. Tvrdí, že plnění, kterého se mu dostalo od žalované na základě dohody o úhradě dluhu ze dne 27. srpna 2007, resp. na základě později zrušených rozsudků Krajského soudu v Plzni č. j. 47 Cm 43/2004-127 ze dne 26. května 2006 a Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 190/2006-156 ze dne 20. dubna 2007, si započetl na svou pohledávku, kterou měl vůči žalované z uzavřené smlouvy o dílo. Stěžovateli tak podle jeho tvrzení bylo ze strany žalované plněno v plném rozsahu po právu, a proto nebyl povinen žalované z titulu bezdůvodného obohacení ničeho vydávat.
Stěžovatel též namítá, že soud prvního stupně a soud odvolací se důsledně nevypořádaly s námitkami a argumentací stěžovatele, kterou uvádí též v ústavní stížnosti. S důvody, které stěžovatel uváděl ve svém odvolání, se podle stěžovatele odvolací soud vypořádal stručně tak, že se s těmito argumenty již vypořádal soud prvního stupně s tím, že a na jeho závěrech není důvod cokoliv měnit. S takto stručným odůvodněním odvolacího soudu se stěžovatel neztotožňuje a rozhodnutí odvolacího soudu tak považuje za nepřezkoumatelné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 68/93
). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
Ústavní soud v posuzovaném případě žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle náhledu Ústavního soudu obecné soudy ve svých v záhlaví citovaných rozsudcích a Nejvyšší soud ve svém usnesení č. j. 32 Cdo 456/2012-366 ze dne 12. června 2012 dostatečně a logicky odůvodnily, jak došlo k zániku závazku stěžovatele zhotovit dílo pro žalovanou a podle jakého ustanovení je třeba posoudit nároky na vypořádání mezi stěžovatelem a žalovanou, a též jaký byl charakter plnění poskytnutých žalovanou stěžovateli na základě později zrušených rozsudků Krajského soudu v Plzni č. j. 47 Cm 43/2004-127 ze dne 26. května 2006 a Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 190/2006-156 ze dne 20. dubna 2007, a tedy proč bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalované vzájemným návrhem požadované částky. Obecné soudy se také dostatečně vypořádaly s argumentací uplatněnou před nimi stěžovatelem, přičemž odkaz na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím nelze považovat za protiústavní. Ústavní soud tak pouze poukazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí s tím, že je považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování.
K námitce stěžovatele stran toho, že nebylo rozhodnuto o jeho druhém zpětvzetí žaloby, konstatuje Ústavní soud v souladu s unesením Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 456/2012-366 ze dne 12. června 2012, že tato skutečnost sice zakládá vadu řízení, nicméně tato vada neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, když řízení o tomto dalším stěžovatelově zpětvzetí žaloby by muselo být zastaveno pro překážku věci rozsouzené. K tomu dále dodává, že toto pochybení nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže tak být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu