Constitutional Court dismisses appeal on court fees as general courts have discretion to assess financial eligibility.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem, se sídlem Komenského 266, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 21 Co 40/2012, a proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 115 Ec 429/2011, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 115 Ec 429/2011, nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 21 Co 40/2012, bylo předchozí změněno tak, že se stěžovateli přiznává osvobození od soudních poplatků v rozsahu 40%. Krajský soud zvážil celkové příjmové a majetkové poměry stěžovatele, zejména výši příjmu a rozsah závazků, a přiznal stěžovateli uvedené částečné osvobození od soudních poplatků, přičemž plná výše soudního poplatku by jinak činila 2 400 Kč.

Z ústavní stížnosti dále plyne, že stěžovatel považuje závěry krajského soudu za extrémně rozporné s provedeným dokazováním. Zdůrazňuje, že jeho současné příjmové a majetkové poměry mu neumožňují uhradit ani soudní poplatek ve snížené výši 1 440 Kč.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ve vztahu k problematice osvobození od soudních poplatků, poukazuje Ústavní soud na následující: V usnesení

sp. zn. IV. ÚS 271/2000

(dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2). Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost ve věci osvobození od soudních poplatků otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 121/11

in http://nalus.usoud.cz).

Podobná situace v projednávaném případě nenastala. Krajský soud podrobně zrekapituloval údaje, které stěžovatel předložil v Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, uvedl výklad ustanovení § 138 o. s. ř. a tuto normu aplikoval. Závěry krajského soudu nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2012

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu