Constitutional complaint dismissed as premature because the exclusion of the military intelligence agency from criminal proceedings could be re-examined later.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesením Ministerstva obrany - Vojenského zpravodajství č. j. 365/1-2/2010-5847 ze dne 12. září 2012 a č. j. 365/1-2/2010-5847 ze dne 20. července 2012, za účasti Ministerstva obrany- Vojenského zpravodajství, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 29. listopadu 2012 a doplněnou podáním ze dne 30. listopadu 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením ze dne 20. července 2012 rozhodnuto, že policejní orgán Vojenského zpravodajství, J. H., není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Usnesením ze dne 12. září 2012 byla stížnost stěžovatele zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 3 Ústavy České republiky, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že napadená usnesení nikdy nebyla doručena jeho obhájci a policejní orgán s jeho obhájcem ani žádným jiným způsobem nekomunikoval. Dále namítá nedostatek pravomoci příslušníků Vojenského zpravodajství, coby orgánů činných v trestním řízení. Podle stěžovatele z odůvodnění usnesení ze dne 12. září 2012 vyplývá, že příslušníci Vojenského zpravodajství jednali v postavení orgánu činného v trestním řízení jen na základě nařízení ředitele Vojenského zpravodajství ev. č. 1/24/183/2011-4730. Legitimita úkonů příslušníků Vojenského zpravodajství podle stěžovatele ale nemůže být dána pouhým nařízením ředitele Vojenského zpravodajství, ale výlučně a jen založena na základě zákona. Samotná skutečnost, že policejní orgán Vojenského zpravodajství byl konstituován jako jednostupňový, podle stěžovatele zakládá rozpor s trestním řádem. V důsledku absence nadřízeného orgánu činného v trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí.

K porušení zákazu libovůle došlo pak tím, že se policejní orgán k 85 uplatněným stížnostním námitkám vyjádřil pouze konstatováním jejich celkového počtu, aniž by se s jednotlivými body vypořádal a vedl polemiku sám se sebou k problémům, které

v řízení ani nikdo nenamítal.

3. Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

4. Podle § 75 odst. 1 zákona, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak Ústavní soud konstatoval např. ve svém nálezu

sp. zn. III. ÚS 441/04

(N 6/36 SbNU 53), jedná se zejména o procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím.

5. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena, a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé. Ostatně důvodnost a zákonnost trestního stíhání je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení (usnesení

sp. zn. III. ÚS 693/06

, U 14/43 SbNU 655).

6. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí o tom, že policejní orgán není, resp. nebyl vyloučen z úkonů předmětného trestního řízení, potažmo, že policejní orgán v dané věci nebyl vůbec kompetentní. Trestní řízení v dané věci se v době vykonávání úkonů daného policejního orgánu nacházelo teprve ve fázi řízení přípravného, konkrétně před zahájením trestního stíhání. Tato rozhodnutí již nepochybně z důvodu procesní ekonomie a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze formálně napadnout dalším procesním prostředkem. Neznamená to však, že by otázka vyloučení policejního orgánu byla materiálně jednou provždy vyřešena a nemohla být v dalších fázích řízení nastolena. V krajním případě může tato procesní vada vést k nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení. Proto je podání ústavní stížnosti v dané věci předčasné.

7. Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2012

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj