Constitutional Court dismisses appeal claiming Article 11 and 36 violations regarding legal fee award in support of maintenance case.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a plaintiff against a regional court's decision awarding legal fees in a support for maintenance case. The plaintiff argued that the court's calculation of attorney fees violated his constitutional rights under Articles 11 and 36, while the lower court emphasized the primary goal of paying maintenance and deemed the fee award appropriate for the case's complexity. The court dismissed the appeal because disputes over litigation costs generally do not reach the threshold of fundamental rights violations unless there is arbitrary discretion or extreme injustice, neither of which was found here.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints regarding litigation cost awards are inadmissible unless the lower court's decision involves arbitrary discretion or extreme injustice violating fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem AK se sídlem Seydlovo nám. 30, 266 01 Beroun, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2012 č. j. 28 Co 339/2012-172, ve výroku IV., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí v jeho náhradově nákladovém výroku.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že jím bylo rozhodnuto v řízení zahájeném stěžovatelem jako žalobcem proti jím žalovanému otci o výživné pro zletilé dítě; ve výroku IV. soud zavázal žalovaného J. H. povinností zaplatit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení částku 7 644 Kč. Odvolací soud uvedl, že při rozhodování o nákladech za právní zastoupení stěžovatele advokátem přihlédl k předmětu sporu a jeho charakteru a výši odměny advokáta určil podle ustanovení § 7 písm. a) vyhlášky 484/2000 Sb. (5 000 Kč), a nikoliv podle § 3 odst. 2 téže vyhlášky (z pětinásobku ročního plnění). Krajský soud v Praze zdůraznil prvořadý cíl řízení - placení výživného, a nikoliv zatížení žalovaného náklady odvolacího řízení ve výši nepřiměřeně vysoké k předmětu řízení a charakteru sporu, neboť šlo o skutkově a právně jednoduchou věc.
V ústavní stížnosti stěžovatel právnímu názoru Krajského soudu v Praze oponoval a jeho argumentaci označil za nepřesvědčivou.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevně neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 10/98
ze dne 1. 11. 1999, usnesení
sp. zn. II. ÚS 130/98
ze dne 27. 5. 1998, usnesení
sp. zn. I. ÚS 30/02
ze dne 4. 2. 2003, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 303/02
ze dne 5. 8. 2002, U 25/27 SbNU 307, usnesení
sp. zn. III. ÚS 255/05
ze dne 13. 10. 2005 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevírá věcnému posouzení, jsou výjimečné, zpravidla tak činí tehdy, dosáhne-li tato otázka ústavně právní dimenze, tj. tehdy, shledá-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Z napadeného rozsudku je zřejmé, že stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení, nikoliv však v takové výši odměny za právní zastoupení, jakou předpokládal. Krajský soud v Praze však při rozhodování o náhradě nákladů řízení dostatečně vyložil důvody, které ho vedly k rozhodnutí jím vydaným. Názor krajského soudu a právní závěr z něho vyplývající má své opodstatnění a v kontextu dané věci jej nelze označit za libovolný či extrémně nespravedlivý. Ústavní soud jej proto akceptoval.
K argumentaci stěžovatele o porušení jeho vlastnického práva Ústavní soud uvádí, že čl. 11 odst. 1 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované, svědčící konkrétnímu vlastníku. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (například rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo pouze tvrzené; tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u náhrady odměny a hotových výdajů advokáta, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit, resp. nahradit to, co by jinak zaplacením palmáre z vlastnictví stěžovatele ubylo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu