Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding minor civil court cost calculation errors.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a lower court's decision on litigation costs. The applicant argued that the court made calculation errors and failed to deduct VAT, yet the lower court refused correction. The court ruled the complaint was obviously unfounded because the disputed amount was trivial and the lower court's refusal to deduct VAT did not violate fundamental rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) a 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints regarding minor civil cost disputes are dismissed as obviously unfounded when the disputed sum is trivial and does not constitute a violation of fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012 č.j. 35 Co 49/2010-129 a výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011 č.j. 35 Co 49/2010-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. jejich výroků.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011 č.j. 35 Co 49/2010-115 bylo stěžovateli přiznáno (výrok I.) zadostiučinění ve výši 35 000 Kč, (výrok II.) náhrada nákladů řízení 15 262,50 Kč a (výrok III.) náhrada nákladů odvolacího řízení 13 250Kč.
Stěžovatel shledal ve výrocích II. a III. chyby, které spočívaly v chybných součtech a v nezapočtení daně z přidané hodnoty. Podle stěžovatele měly být správně stanoveny náhrady nákladů řízení (II.) v částce 19 290 Kč a (III.) v částce 16 620 Kč, proto podal návrh na opravné usnesení.
Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 6. 2012 tak, že návrh na opravu výroku II. rozsudku zamítl a výrok III. rozsudku o nákladech odvolacího řízení byl opraven z 13 250 Kč na 13 850 Kč. Návrh na opravu na částku 16 620 Kč byl zamítnut.
Dle stěžovatele je v rozsudku částka 15 262,50 Kč vypočtena nesprávně, neboť má činit 16 075 Kč. Stěžovatel nechce polemizovat, zda odměna a paušální náhrady jsou počítány správně, pouze poukazuje na to, že požádal soud o opravu zjevné chyby a soud v opravném usnesení znovu chybu zopakoval.
Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem soudu ohledně započtení daně z přidané hodnoty vyjádřeném v opravném usnesení, že "nejde o chybu či zřejmou nesprávnost ve smyslu cit. ust. § 164 o.s.ř." Stěžovatel má za to, že se o chybu a zřejmou nesprávnost jedná, neboť právní zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, příslušné osvědčení založil u soudu a daň z přidané hodnoty má být do nákladů řízení v takovém případě započtena.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud v opravném usnesení zamítl návrh na opravu výroku II., napravil chybu v součtu částek týkajících se nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na přiznání daně z přidané hodnoty, neboť její nepřiznání není chybou či zjevnou nesprávností ve smyslu ust. § 164 o.s.ř.
Závěr soudu neshledává Ústavní soud nezákonným či dokonce neústavním, neboť z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že návrh na přiznání nákladů řízení (daně z přidané hodnoty) nelze pod toto ustanovení podřadit.
Stěžovatel se přitom ústavní stížností, dle návrhu petitu, směřující i proti nyní opět napadeným výrokům II. a III., zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 49/2010-115 ze dne 22. 11. 2011, již domáhal. Návrhu nebylo vyhověno a ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012
sp. zn. III. ÚS 243/12
jako zjevně neopodstatněná. Za situace, kdy je evidentní, že postupem dle § 164 o.s.ř. nelze vyhovět návrhu na přiznání daně z přidané hodnoty, o níž dosud nebylo rozhodnuto, není možné, aby lhůta pro podání ústavní stížnosti v tomto konkrétním případě znovu běžela od vydání opravného usnesení, tedy procesního prostředku, který v daném případě nebylo možné za adekvátní procesní prostředek považovat. Stěžovatel navíc možnosti podat ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 49/2010-115 ze dne 22.11.2011 ve lhůtě využil, nicméně argumentaci ohledně nákladů řízení nevznesl.
Ústavní soud dále konstatuje, že městský soud v opravném usnesení nezohlednil návrh stěžovatele na opravu nesprávného součtu ve výroku II. Toto pochybení je sice namístě soudu vytknout, nelze je však hodnotit jako zásah do ústavně chráněných práv a svobod. Nedostatek odůvodnění rozhodnutí soudu ohledně zamítnutí návrhu není způsobilý, s ohledem na stěžovatelem fakticky vytýkaný početní rozdíl (dle jeho propočtu se jedná o 812,50 Kč), tedy bagatelní částku, posunout věc do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud připomíná, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, je ústavní stížnost v bagatelních věcech, snad s výjimkou zcela extrémního rozhodnutí, v podstatě vyloučena. (Tento závěr lze ostatně vztáhnout na celý spor o náhradu nákladů řízení, v němž stěžovateli dle jeho tvrzení nepřiznaná částka činí 6 797,50 Kč).
S přihlédnutím k předmětu ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž dodává, že k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
Stanislav Balík
předseda senátu