Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process and property rights violations regarding court fee waivers.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Radoslavem Žváčkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova třída 31, 796 01 Prostějov, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. srpna 2012, č. j. 12 Co 321/2012-69, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 18. června 2012, č. j. 13 C 34/2012-61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž uvádí porušení čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny (právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti apod. a právo na ochranu před zásahy do nich).

2. Žalobce (stěžovatel) se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 4,125.787 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené žalovanou tím, že žalovaná nesplnila svoji povinnost vyplývající ze vzájemné dohody. Tato povinnost měla spočívat v tom, že žalovaná "zprostí" žalobce všech obvinění a žalob a "zažádá" o zrušení rozsudků a uložených trestů. Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 18. června 2012, č. j. 13 C 34/2012-61, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a neustanovil mu zástupce z řad advokátů. Soud prvního stupně konstatoval, že majetkové poměry žalobce by sice odůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků, ale v dané věci dospěl k závěru, že nebyla splněna druhá z kumulativních podmínek stanovená v § 138 odst. 1, věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť se u žalobce jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Podle soudu prvního stupně je nepochybné, že žalobě nemůže být vyhověno, neboť dohoda, z níž žalobce odvozuje svoje nároky na náhradu škody, je zcela neurčitá a v řízení nelze pro její neurčitost prokázat předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody.

3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. srpna 2012, č. j. 12 Co 321/2012-69, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť argumentace žalobce představuje obsahově tvrzení o hypotetickém nároku, který je právně nepřípustný a z hlediska hypotézy konkrétní právní normy nepřípadný.

II. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká, že postupovaly účelově a více se zajímaly o věc samou z pohledu možného výsledku sporu než o jeho osobní poměry. S ohledem na své celkové poměry považuje svoji žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů za opodstatněnou. Pochybení spatřuje v postupu soudu prvního stupně, který nejprve negativně rozhodl o jeho žádostech a teprve následně po pravomocném rozhodnutí se začal věnovat věci samé z pohledu procesních náležitostí žaloby. Vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy porušily zásadu spravedlivého procesu, když mu odepřely právo na zastoupení advokátem. Za nesprávný považuje závěr obecných soudů o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva. Podle stěžovatele nelze skutečnost, že byl v trestním řízení uznán vinným a pravomocně odsouzen, použít pro tvrzení v občanském soudním řízení o zřejmé bezúspěšnosti uplatněného nároku. Závěrem uvádí, že soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami a zejména pak vůbec nehodnotily jím předložené důkazy. Pokud soud prvního stupně uložil stěžovateli povinnost hradit soudní poplatek, jehož výše vysoce překračuje jeho možnosti, znemožnil mu fakticky, aby se domáhal svých práv u soudu, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu garantované Listinou. Konstatováním o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva zasáhly obecné soudy i do práv stěžovatele zakotvených v čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny.

III. 5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

6. Ústavní soud v otázce osvobození od soudních poplatků ustáleně judikuje (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 271/2000

, U 28/19 SbNU 275), že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. V dané věci dospěly obecné soudy po vyhodnocení žaloby stěžovatele k závěru o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. jde tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele se podává, že žalobě nemůže být vyhověno. Z uvedeného plyne, že v případě rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků se neprovádí dokazování ve věci samé, a proto nelze souhlasit se stěžovatelovou námitkou, že obecné soudy pochybily, když nehodnotily jím navržené důkazy. Vzhledem k tomu, že ustanovení zástupce z řad advokátů je navázáno na přiznání osvobození od soudního poplatku (§ 30 odst. 1 o. s. ř.), nelze ani v postupu obecných soudů, které stěžovateli advokáta neustanovily, spatřovat pochybení a tedy porušení čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále namítal porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, avšak svoji argumentaci v tomto směru vůbec nerozvinul. Ústavní soud nicméně v napadených rozhodnutích neshledává žádný zásah, který by mohl být podřaditelný výše uvedeným článkem chráněné právo. Ústavní soud závěrem podotýká, že ve věci dosud nebylo meritorně rozhodnuto a stěžovateli zůstává možnost, pokud je přesvědčen o svém nároku, v řízení pokračovat (samozřejmě při vědomí nutnosti hradit soudní poplatky popř. náklady na právní zastoupení).

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu