Constitutional complaint dismissed because right to legal judge must be raised in appeal, not via constitutional review.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by E. Š. against the District Court's assignment of his case to a specific senate. The applicant argued that the assignment violated his right to a legal judge due to an allegedly unconstitutional court schedule, but the court noted this issue could be effectively raised in an appeal against the substantive judgment. The court ruled that since all procedural remedies were not exhausted, the complaint was inadmissible under the principle of subsidiarity.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law for the protection of their rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným o ústavní stížnosti E. Š., zastoupeného Mgr. Karlem Jandou, AK se sídlem Konviktská 297/12, 110 00 Praha 1, proti jinému zásahu Obvodního soudu pro Prahu 6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatel napadl ústavní stížností postup Obvodního soudu pro Prahu 6 s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel konkrétně namítal, že jeho věc, vedená Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 P 18/12, byla nesprávně a protiústavně přidělena senátu 39 P a Nc. Proti tomuto postupu stěžovatel brojil již v tomto řízení, avšak předseda tohoto soudu svým přípisem č. j. 31 Spr 680/2012 jeho námitku odmítl, přičemž konstatoval, že přidělení věci proběhlo v souladu s rozvrhem práce přijatým v souladu s ustanoveními § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Zároveň předseda soudu konstatoval, že stěžovatel může porušení práva na zákonného soudce namítat v případném odvolání proti konečnému rozhodnutí.
Stěžovatel uvedl, že svou ústavní stížnost považuje za přípustnou, neboť námitka porušení práva na zákonného soudce by byla podle jeho názoru v odvolání uplatněna opožděně.
II. Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám.
III. Po doplnění učiněném k výzvě Ústavního soudu formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde však o návrh nepřípustný.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Tento princip subsidiarity vyplývá z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Výjimky, které z tohoto pravidla Ústavní soud připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
V projednávané věci stěžovatel brojí proti zásahu Obvodního soudu pro Prahu 6, jímž mělo dojít k zásahu do práva na zákonného soudce v důsledku postupu podle protiústavního rozvrhu práce. Tuto námitku však stěžovatel může řádně a efektivně uplatnit v případném odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně (jak na to ostatně poukázal i předseda Obvodního soudu pro Prahu 6 v přípisu č. j. 31 Spr 680/2012).
Vzhledem k výše uvedenému musil Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj