Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 4052/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.4052.12.2 KI-generiert

Constitutional complaint dismissed for failing to challenge the Supreme Court's final decision on appeal inadmissibility.

Geschäftsnummer IV.ÚS 4052/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's complaint, which sought to overturn a Regional Court judgment that had dismissed his appeal against an execution order. Although the applicant initially targeted only the Regional Court, he later amended his request to include the Supreme Court's decision rejecting his further appeal. The Court ruled that constitutional complaints must challenge the final judicial decision regarding the inadmissibility of the last available remedy to ensure legal consistency and the principle of legal certainty.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní stížnost musí směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, aby byla zachována právní jistota a princip soudnosti.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint admissibility exhaustion of remedies final judicial decision principle of legal certainty supreme court ruling appeal inadmissibility procedural exhaustion

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu
ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], stěžovatel nežádal.
§ 43 ods. t 1 písm. d), e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 243b odst. 1 občanského soudního řádu
rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů; § 243b odst. 1 občanského soudního řádu, § 265i odst.
§ 265i odst. 1 písm. b), e), f) trestního řádu
1 občanského soudního řádu, § 265i odst. 1 písm. b), e), f) trestního řádu] - srov.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného JUDr. Jarmilou Cindrovou, advokátkou, AK se sídlem B. Němcové 74, 562 06 Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2010 č. j. 19 Co 250/2009-165 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel z důvodů jím předestřených domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a potvrzení rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 3. 2009 č. j. 12 C 64/2008-88. Dále žádal, aby státu byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 č. j. 19 Co 250/2009-165 změnil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 3. 2009 č. j. 12 C 64/2008-88 tak, že zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí z exekuce vedené proti povinnému J. G. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 8. 2012 č. j. 20 Cdo 1540/2011-198 stěžovatelovo dovolání zamítl pro nedůvodnost.

Za obecný soud, jehož rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti, stěžovatel označil toliko Krajský soud v Hradci Králové; zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, jenž je rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva [srov. ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], stěžovatel nežádal. Ježto však kopii tohoto rozhodnutí stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, vyzval Ústavní soud přípisem ze dne 24. 10. 2012 jeho zástupkyni, ke sdělení, zda s přihlédnutím k uvedenému i k všeobecně dostupné judikatuře Ústavního soudu upínající se k přípustnosti ústavní stížnosti a k příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání [§ 43 ods.t 1 písm. d), e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], zda právě na takto formulovaném stížnostním žádání trvá, s tím, že k případné úpravě petitu stěžovateli určil lhůtu pěti dnů. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2012 stěžovatel upravil petit ústavní stížnosti tak, že navrhl, aby Ústavní soud po provedeném dokazování zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2010 č. j. 19 Co 250/2009-165 a věc mu vrátil k projednání a rozhodnutí; dále žádal, aby státu byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Je tedy patrno, že ani vzdor šanci dodatečně vytvořené mu výzvou Ústavního soudu stěžovatel nenavrhl zrušení rozsudku Nejvyššího soudu.

Všeobecně přístupné závěry doktrinární (poznámka pod čarou č. 1) i judikatorní (poznámka pod čarou č. 2) jednoznačně vycházejí z toho, že je vyloučeno, aby přezkumu ústavnosti podrobil Ústavní soud jen některá z rozhodnutí, jež byla v jím projednávaném případu soudy vydána. Již z hlediska souladnosti rozhodování v té či oné věci, jakož i z hlediska zachování principu právní jistoty není možné přivodit (např. v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu) situaci, v níž by rozsudek Nejvyššího soudu dál existoval, zatímco jím přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu by svoji právní existenci zrušením ztratil. Ústavní stížnost tyto právní konkluze nerespektující je nepřípustná.

Ústavní soud k řečenému, a to i s přihlédnutím k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00, dodává, že považuje vzhledem k povinnému zastoupení stěžovatele advokátem za dostatečný pro ochranu zájmů stěžovatele postup, jímž je stěžovateli výzvou adresovanou jeho zástupci dána možnost nápravy nepřípustnosti ústavní stížnosti modifikací jejího petitu ještě předtím, než návrh pro vadně formulované stížnostní žádání odmítne; tak k tomu i v projednávané věci došlo. Není však možné, aby Ústavní soud za stěžovatelova zástupce sám petit ústavní stížnosti doplňoval či jej ve výzvě k odstranění vad výslovně stylizoval; právě proto, aby zájmy stěžovatelů byly hájeny kvalifikovaně, upravil zákonodárce přímusem advokátního zastoupení (srov. ustanovení § 30 zákona o Ústavním soudu) cestu, na níž je všem stěžovatelům poskytnuta rovná příležitost předložit Ústavnímu soudu právně relevantní formou i obsahem návrh způsobilý věcného projednání. Nezdaří-li se stěžovatelovu zástupci, byť dodatečně poučenému, po této cestě ke kýženému cíli vykročit, jde bohužel jednoznačně o nedostatek odborné invence jdoucí k tíži jím zastupovaného klienta.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost nerespektující závěry výše traktované jako návrh nepřípustný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2012

Miloslav Výborný, v. r.

soudce zpravodaj

1) K tomu srov. např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 573, bod 55: "Není proto přípustný návrh, který v petitu směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí, zatímco konečné rozhodnutí ponechává nedotčené. Takový návrh je nepřípustný, ačkoli je někdy Ústavním soudem problematicky odmítnut jako zjevně neopodstatněný, přestože jde o výlučně o posouzení procesní stránky věci (tak IV. ÚS 58/95, sv. 7, s. 331; III. ÚS 100/98 a řada dalších). Tato praxe Ústavního soudu byla předmětem řízení před ESLP (viz rozsudek Bulena proti ČR, stížnost č. 57567/00, publikován v RoESLP, roč. 2004, č. 3) a Ústavní soud zde byl kritizován za formalistické hodnocení věci, když ze stěžovatelovy stížnosti bylo zřejmé, čeho se týká a k čemu směřuje (nesouhlas s rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu), a byla k ní připojena kopie rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli poskytoval k ochraně jeho práv. Tento případ je ovšem spíše výjimečný. Pokud ústavní stížnost včetně jejího odůvodnění směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí (v jedné věci dokonce takto advokát "opravil" původní návrh svého klienta), nezbude než ústavní stížnost odmítnout, neboť poskytování poučení v takových věcech může na druhé straně vystavit Ústavní soud kritice, že nevystupoval jako nestranný soudní orgán ve smyslu čl. 6 odst. 1 ÚLP. S ohledem na publicitu těchto otázek ale již nelze očekávat, že by advokát takové pochybení zopakoval (viz ale usnesení I. ÚS 537/06)." či Wagnerová, E., Dostál M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu v komentářem. Praha: ASPI, 2007, str. 381, bod. 27.: "Logickým důsledkem subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva rozhodnuto. S výjimkou usnesení o odmítnutí tzv. nenárokového mimořádného opravného prostředku [§ 72 odst. 4 a contrario, nález

I. ÚS 560/03

ze dne 26. dubna 2005 (sv. 37, s. 261)], musí být ústavní stížností napadeno i usnesení, jímž byl mimořádný opravný prostředek pro nepřípustnost odmítnut. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu (když ne z jiného důvodu, tak jen proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku. Tím spíše musí napadnout rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně [tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů; § 243b odst. 1 občanského soudního řádu, § 265i odst. 1 písm. b), e), f) trestního řádu] - srov. usnesení III. ÚS 224/06 ze dne 16. června 2006, usnesení IV. ÚS 406/04 ze dne 7. prosince 2004 nebo usnesení II. ÚS 554/99 ze dne 12. ledna 2000 (kterým však byla nepřípustná ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; toto rozhodnutí bylo, z jiného důvodu ovšem, kritizováno v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004)."

2) Např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 58/95

ze dne 15. 1. 1997 (U 2/7 SbNU 331): "Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím Městského s Krajského soudu v Brně, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty."