Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 3265/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.3265.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed appeal claiming right to court protection violated by service of fee notice to lawyer only.

Geschäftsnummer IV.ÚS 3265/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against the Regional Court's decision to halt proceedings due to an unpaid court fee. The petitioner argued that the fee notice was improperly served only to his lawyer, violating his right to court protection, while the court noted the lawyer's claim of non-delivery was unsupported by evidence. The Court ruled that the current legal framework allows service to the legal representative and that the petitioner failed to prove the specific circumstances required for personal service.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 49 odst. 1 o. s. ř.; § 49 odst. 4 o. s. ř.: Service of a notice to pay a court fee to a legal representative is constitutionally compliant and does not violate the right to court protection, provided the recipient has the capacity to act on behalf of the party.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal service of process rules court fee payment legal representative authority right to court protection administrative litigation procedure delivery of documents

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 49 odst. 1 o. s. ř.
§ 49 odst. 4 o. s. ř.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
sp. zn. I. ÚS 308/01
sp. zn. II. ÚS 118/02
sp. zn. II. ÚS 671/02
sp. zn. I. ÚS 590/02
sp. zn. Pl. ÚS 2/07
sp. zn. III. ÚS 1597/12

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, AK tř. Kpt. Jaroše 3, 604 58 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2011 č. j. 30 A 89/2011-52 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2012 č. j. 3 As 23/2012-17 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho správní věci pro porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 11. 2011 č. j. 30 A 89/2011-52 zastavil řízení o stěžovatelově správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. K stěžovatelově námitce nedoručení výzvy k zaplacení soudního poplatku stěžovatelovu obecnému zmocněnci uvedl, že z doručenky vyplývá, že poštovní doručovatel adresáta nezastihl, a proto mu zanechal výzvu k vyzvednutí písemnosti. Vzhledem k tomu, že písemnost vyzvednuta nebyla a nebylo ji možno vložit do schránky adresáta, byla vrácena soudu, který na úřední desce vyvěsil sdělení dle ustanovení § 49 odst. 4 o. s. ř., v němž informoval, že poslední den desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti se považuje za den doručení. Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel nepředložil žádná konkrétní tvrzení či důkazy zpochybňující správnost doručení výzvy; tvrzení o nedoručení výzvy k vyzvednutí písemnosti není pro přezkum zákonnosti doručení písemnosti do vlastních rukou relevantní.

Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že v rozporu s nálezem

sp. zn. I. ÚS 308/01

a

sp. zn. II. ÚS 118/02

doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku za podanou správní žalobu pouze jeho zástupci, ačkoli se jednalo o úkon, který je povinen vykonat osobně, a proto měla být výzva doručena také jemu. Dále stěžovatel namítá, že usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku ani vyrozumění České pošty o uložení této písemnosti nebylo doručeno ani jeho zástupci. Závěr soudů o souladu doručení se zákonem zpochybňuje tvrzením, že pokud nebylo zástupci stěžovatele možno zanechat ve schránce samotnou obsílku, bezesporu mu nemohla být ani řádně zanechána písemná výzva k vyzvednutí této obsílky na poště. Doplňuje, že v panelovém domě lze výzvu zanechat pouze v domovní schránce, protože její zanechání na jakémkoli jiném místě přístupném desítkám dalších osob nelze považovat za řádné doručení. Jestliže výzva k převzetí obsílky nemohla být vložena do schránky, měla být písemnost vrácena soudu a na jeho úřední desce vyvěšena výzva k jejímu převzetí, což se nestalo. Konečně stěžovatel dodává, že již z textu správní žaloby bylo zřejmé, že je osobou zdravotně postiženou a vyžadující zvláštní péči, z čehož bylo možné dovodit splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Při posuzování otázky zastupitelnosti při placení soudního poplatku Nejvyšší správní soud případně poukázal na právní závěry vyslovené v jím citovaném rozsudku i usnesení

sp. zn. II. ÚS 671/02

ze dne 28. 1. 2004 (U 2/32 SbNU 455), v němž Ústavní soud shledal doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka za ústavně konformní; naopak se stěžovatel mýlí, domnívá-li se, že v jeho případě - z ústavněprávního hlediska - jde o totožnou situaci, jakou Ústavní soud posuzoval v nálezech

sp. zn. I. ÚS 308/01

ze dne 11. 3. 2003 (N 35/29 SbNU 303) a

sp. zn. II. ÚS 118/02

ze dne 11. 6. 2002 (N 72/26 SbNU 231). Nosným důvodem těchto rozhodnutí nebyl názor, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by jej mohl ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. vykonat jen účastník osobně; závěr o povinnosti soudu doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému, Ústavní soud spojoval výlučně se specifičností tehdejší právní úpravy správního soudnictví (srov. též usnesení

sp. zn. I. ÚS 590/02

ze dne 11. 2. 2003, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a po přijetí nové právní úpravy v soudním řádu správním již od tohoto požadavku upustil [srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 2/07

ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539), usnesení

sp. zn. III. ÚS 1597/12

ze dne 6. 6. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

Postup krajského soudu, jenž vycházel z údajů v doručence o zanechání výzvy adresátovi a z tohoto důvodu nevyvěsil na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu, odpovídá ustanovení § 49 o. s. ř. a nelze mu nic vytknout. Pokud stěžovatel údaj na doručence jako veřejné listině zpochybňuje pouze tvrzením o logické nesrovnalosti, aniž by jej doprovodil dalším tvrzením a důkazy konkretizujícím nemožnost doručování do jeho domovní schránky, neprokázal jeho nepravdivost. Nemožnost vložení písemnosti do jeho schránky nutně neimplikuje nemožnost vložení výzvy k vyzvednutí písemnosti o jedenáct dní dříve.

Ke stěžovatelově hypotéze ohledně splnění podmínek k osvobození od soudního poplatku postačí uvést pouze tolik, že jeho přiznání činí soud pouze na návrh účastníka řízení.

Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu