Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 1557/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.1557.12.2 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding jurisdiction of commercial court in debt dispute.

Geschäftsnummer I.ÚS 1557/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a sole trader against a lower court judgment ordering her to pay damages. The appellant argued that a commercial court lacked jurisdiction because the underlying contract was an innominate contract for a loan, not a typical commercial transaction. The court found that the dispute arose from a loan agreement, which falls under specific statutory exceptions to commercial court jurisdiction, thereby validating the lower court's decision.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 9 odst. 3 písm. r) obchodního řádu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court lacks jurisdiction to review the substantive correctness of ordinary court decisions and only examines whether constitutional principles were violated; in this case, the commercial court correctly exercised jurisdiction over a debt dispute arising from a loan agreement.

Schlagwörter

KI-generiert
commercial court jurisdiction innominate contract loan agreement dispute constitutional complaint dismissal sole trader liability

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 9 odst. 3 písm. r) obchodního řádu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, advokátní kanceláře Schulmann & Stachová, se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2012, č. j. 22 Co 2223/2011-197, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 6. 4. 2011, č. j. 31 EC 288/2009-127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Opírá ji v podstatě o následující důvody.

Řízení bylo žalobcem - GE Money Multiservis, a. s. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkem) zahájeno u Okresního soudu v Písku návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalobce je obchodní společností. Žalovaná - stěžovatelka je fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění v oboru zprostředkování obchodu a služeb. Základem merita sporu byla - podle stěžovatelky - smlouva o spolupráci uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem v oblasti uzavírání úvěrových smluv, čili typicky podnikatelské činnosti. Jak v případě stěžovatelky, tak v případě vedlejšího účastníka se tedy jednalo o podnikatele ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku. Ve věci samé rozhodl v prvním stupni Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, č. j. 31 EC 288/2009-127, tak, že stěžovatelce uložil povinnost k náhradě škody ve výši 144.000 Kč s příslušenstvím. Podle stěžovatelky uzavřel tak, že smlouva o spolupráci mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je inominátní smlouvou, jež představuje relativní obchod, to je vztah podléhající obchodnímu zákoníku; základem citovaného rozsudku byla pak odpovědnost stěžovatelky za škodu podle § 373 a následujících obchodního zákoníku. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 1. 2012, č. j. 22 Co 2223/2011-197, potvrdil.

Stěžovatelka uvedla, že předmětem sporu byl tedy závazkový vztah podléhající obchodnímu zákoníku. Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. krajské soudy rozhodují spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, pokud není dána některá z uvedených výjimek. Ve sporu o zaplacení částky převyšující 100.000 Kč vyplývající ze vztahu obchodněprávního je tedy v prvním stupni nepochybně dána příslušnost soudu krajského. Podle čl. 38 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Nedodržení věcné příslušnosti je přitom podle stěžovatelky podstatnou vadou řízení vždy a ve všech případech. Ze shora uvedeného přitom vyplývá právo stěžovatelky, aby její věc byla v prvém stupni projednávána rozhodnuta krajským soudem. Nebyla-li věc stěžovatelky rozhodnuta příslušným soudem, došlo ke zjevnému zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces.

II. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Písku evidovaný pod sp. zn. 31 EC 288/2009. Zjistil, že uvedený soud rozsudkem z 6. 4. 2011, č. j. 31 EC 288/2009-127, uložil stěžovatelce zaplatit částku 144.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náklady řízení (výrok II). V odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval, že žalobce se na žalované domáhal žalobou zaplacení částky 144.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu o spolupráci v oblasti uzavírání úvěrových smluv. Dne 1. 10. 2005 byla uzavřena kupní smlouva mezi prodávajícím J. H. a kupujícím údajným P. M. o prodeji osobního automobilu Opel Astra. Dne 5. 10. 2005 došlo následně prostřednictvím žalované (stěžovatelky) k uzavření úvěrové smlouvy o poskytnutí úvěru ve výši 144.000 Kč na úhradu kupní ceny vozidla Opel Astra. Svým jednáním tak stěžovatelka - jak je podrobně popsáno v napadených rozhodnutích - umožnila uzavření úvěrové smlouvy osobě prokazující se falešnými doklady, která nadto následně úvěr ve výši 144.000 Kč nesplácela.

O odvolání stěžovatelky pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl svým rozsudkem ze dne 19. ledna 2012, č. j. 22 Co 2223/2011-197, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Vzhledem k argumentaci stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti pak není třeba odůvodnění rozsudku krajského soudu více rekapitulovat.

III. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To však platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn. IV. ÚS 188/94

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán ani k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení, zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.

Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně mj. spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, 1) s výjimkou sporů ze smluv o úvěru, o běžném účtu a o vkladovém účtu a z jejich zajištění a 2) s výjimkou sporů o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti se smlouvami uvedenými pod bodem 1) a jejich zajištění.

Nejen z napadených rozhodnutí, ale dokonce i z ústavní stížnosti samotné plyne, že stěžovatelce byla soudem uložena povinnost nahradit škodu vzniklou v souvislosti se smlouvou o úvěru, kterou stěžovatelka uzavřela s P. M., jenž ho nesplácel. Je tedy otázkou, z čeho stěžovatelka dovozuje nedodržení věcné příslušnosti obecných soudů; naopak celá věc se jeví tak, že oba soudy rozhodovaly zcela v mezích příslušného procesního předpisu i ústavních principů, včetně zásad, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2012

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu