Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 4276/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.4276.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as unconstitutional complaint is clearly unfounded due to binding precedent.

Geschäftsnummer III.ÚS 4276/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by GRATO spol. s r.o. against a district court's decision on litigation costs. The applicant argued that the court's refusal to award attorney fees violated their right to legal aid and legal certainty. The court rejected these claims, ruling that the lower court's decision was consistent with binding constitutional precedent regarding 'formal' lawsuits and that single-instance proceedings for trivial matters do not violate constitutional rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil.

Schlagwörter

KI-generiert
unconstitutional complaint binding precedent litigation costs legal aid single instance proceedings legal certainty formal lawsuit

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu
[§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu]
čl. 90 Ústavy
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy a čl.
čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
čl. 89 odst. 2 Ústavy
Podstatné přitom je, že závěry citovaného nálezu se uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
, podle něhož "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 142 odst. 1 o. s. ř.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2012 č. j. 161 EC 706/2010-43, spojené s návrhem na zrušení § 3 odst. 1 bod 1, 2, 3 a 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovaného M. K. zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel (v řízení žalobce) nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 2 229,60 Kč. V odůvodnění k nákladovému výroku soud uvedl, že odměna advokáta (jež je vedle zaplaceného soudního poplatku a náhrady hotových výdajů součástí přiznaných nákladů) byla určena s přihlédnutím k obsahu nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 3923/11

ve výši jednonásobku vymáhané jistiny, jestliže šlo o tzv. "formulářovou žalobu".

V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle oponuje závěrům soudu, který mu jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů a tvrdí, že vydané rozhodnutí překročilo v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů, přivodilo mu zjevnou nespravedlnost, přičemž rozhodnutí Ústavního soudu, o něž soud své rozhodnutí opírá, považuje za zásah do svého legitimního očekávání. Též tvrdí, že měl právo na zastoupení advokátem od počátku řízení a to bez ohledu na jeho složitost, jelikož jeho průběh nemohl dopředu předvídat. Za nedostatečnou považuje stěžovatel i právní úpravu opravných prostředků, neboť "nemožnost opravného prostředku proti výroku o náhradě nákladů řízení v bagatelních věcech ... je zjevně v rozporu s požadavkem proporcionality mezi takovými omezeními a ochranou základních lidských práv". S podrobnou argumentací pak obhajuje svůj návrh na zrušení specifikovaných ustanovení advokátního tarifu a občanského soudního řádu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.

V nálezu

sp. zn. I. ÚS 3923/11

ze dne 29. 3. 2012 Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" (než aplikoval dosud v případech, náhrada nákladů advokátního zastoupení nebyla přiznána vůbec - srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 2777/11

ze dne 27. 12. 2011, jakož i mnohá další, kupříkladu usnesení

sp. zn. III. ÚS 1648/12

,

III. ÚS 1784/12

,

III. ÚS 1462/12

, a z pozdějších zejména usnesení sp. zn. IV. ÚS 1914). Nosné důvody nálezu Ústavního soudu jsou stěžovateli z předchozích řízení, jež u tohoto soudu vede, dostatečně známy, a toliko postačí zde na ně odkázat.

Podstatné přitom je, že závěry citovaného nálezu se uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.

Je současně zjevné, že právě ony se staly určujícími pro posouzení dané věci; rozhodl-li soud v souladu s nálezovým rozhodnutím Ústavního soudu, je výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.

Stojí pak již jen za připomenutí odůvodnění nálezu

sp. zn. I. ÚS 988/12

ze dne 25. 7. 2012, jímž Ústavní soud zamítl ústavní stížnost stěžovatele, když i jiný právní názor zastávaný obecnými soudy v otázce nákladů řízení ve věcech tzv. formulářových žalob shledal ústavně konformním.

K námitce stěžovatele, že soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., o což jde v dané věci, je věcí jinou; obě spolu souvisí, nikoli však neoddělitelně.

V otázce nepřípustnosti opravného prostředku proti výroku o nákladech řízení v bagatelních věcech Ústavní soud odkazuje na své rozhodnutí ve věci

sp. zn. IV. ÚS 101/01

, podle něhož "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí" (obdobně též kupř.

sp. zn. III. ÚS 96/06

,

sp. zn. III. ÚS 3177/09

).

Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný a rovněž tak odmítnout i akcesorický návrh na zrušení § 3 odst. 1 bod 1, 2, 3 a 4 advokátního tarifu a § 202 odst. 2 o. s. ř. [§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu]

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu