Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to prior binding precedent on legal costs.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint and the associated request to annul specific tariff provisions. The applicant argued that the lower court's decision on legal costs violated principles of legal certainty and the right to legal aid. The court ruled the appeal manifestly unfounded because the applicant had previously raised identical arguments in other cases, which were already decided by binding Constitutional Court rulings.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud byly shodné tvrzení o porušení základního práva již dříve posouzeny a shledány nedůvodnými.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2012, č. j. 160 EC 600/2010-38, spojené s návrhem na zrušení § 3 odst. 1 bod 1, 2, 3 a 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovanou M. R. zaplatit stěžovateli 1 008,- Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 2 229,- Kč. V odůvodnění k nákladovému výroku soud uvedl, že odměna advokáta (jež je vedle zaplaceného soudního poplatku a náhrady hotových výdajů součástí přiznaných nákladů) byla určena s přihlédnutím k obsahu nálezu Ústavního soudu ve věci
sp. zn. I. ÚS 3923/11
, jestliže šlo o tzv. "formulářovou žalobu".
V ústavní stížnosti stěžovatel oponuje závěrům soudu, který mu jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů a tvrdí, že vydané rozhodnutí překročilo v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů a přivodilo mu zjevnou nespravedlnost. Též tvrdí, že měl právo na zastoupení advokátem od počátku řízení a to bez ohledu na jeho složitost; za nedostatečnou považuje i právní úpravu opravných prostředků v tzv. bagatelních věcech a s podrobnou argumentací obhajuje svůj návrh na zrušení specifikovaných ustanovení advokátního tarifu a občanského soudního řádu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
V nálezu
sp. zn. I. ÚS 3923/11
ze dne 29. 3. 2012 nabídl Ústavní soud obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" než aplikoval dosud (srov. kupř.
sp. zn. I. ÚS 2777/11
,
sp. zn. III. ÚS 1648/12
,
III. ÚS 1784/12
,
III. ÚS 1462/12
,
sp. zn. IV. ÚS 1914/12
). Nosné důvody tohoto nálezu jsou stěžovateli z předchozích řízení, jež u tohoto soudu vede, dostatečně známy.
Podstatné přitom je, že závěry citovaného nálezu se uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
Je současně zjevné, že právě ony se staly určujícími pro posouzení dané věci; rozhodl-li soud v souladu s nálezovým rozhodnutím Ústavního soudu, je výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.
K námitce, že soud svým rozhodnutím porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., o což jde v dané věci, je věcí jinou; obě spolu souvisí, nikoli však neoddělitelně.
V otázce nepřípustnosti opravného prostředku proti výroku o nákladech řízení v bagatelních věcech Ústavní soud odkazuje na své rozhodnutí ve věci
sp. zn. IV. ÚS 101/01
, podle něhož "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí" (obdobně též kupř.
sp. zn. III. ÚS 96/06
,
sp. zn. III. ÚS 3177/09
).
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný a rovněž tak odmítnout i akcesorický návrh na zrušení § 3 odst. 1 bod 1, 2, 3 a 4 advokátního tarifu a § 202 odst. 2 o. s. ř. [§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu]
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu