Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 467/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.467.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded regarding property management fees and heating cost allocation rules.

Geschäftsnummer III.ÚS 467/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint and the request to annul the regulation on heating cost allocation, deeming both manifestly unfounded. The applicant challenged a district court ruling enforcing property management fees calculated under the disputed regulation, arguing violations of fair trial rights and constitutional principles. The Court determined that the lower courts' decisions were properly reasoned and that the regulation's scope did not exceed legislative authority, thus finding no constitutional issues.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a), b): The Constitutional Court may reject a complaint as manifestly unfounded if the challenged decision does not objectively appear to violate constitutional rights or fundamental freedoms.

Schlagwörter

KI-generiert
manifestly unfounded heating cost allocation property management fees fair trial rights constitutional complaint legislative authority

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CONNEXION GROUPE, a. s., se sídlem Karlovy Vary, Dr. Davida Bechera 1177/26, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 14, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2010 č. j. 18 Co 73/2010-130 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 č. j. 29 Cdo 37/2011-158 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně se domáhá zrušení ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele (dále jen "vyhláška č. 372/2001 Sb."), neboť je názoru, že je rozporné s článkem 11 odst. 1 Listiny a článkem 79 odst. 3 Ústavy.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 13 C 219/2009 se podává, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 8. 2010 č. j. 18 Co 73/2010-130 potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 11. 2009 č. j. 13 C 219/2009-102 v části, v které byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit Společenství vlastníků jednotek Nádražní 263/31 v Nové Roli (žalobci), jehož je stěžovatelka členem jakožto vlastník nebytových prostor v domě v jeho správě, částku 73 524,50 Kč z titulu dluhu na úhradě měsíčních příspěvků na správu domu a pozemku a záloh za poskytnuté služby, vypočtených na základě ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2011 č. j. 29 Cdo 37/2011-158 odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné z důvodu uvedeného v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z procesního hlediska jde o věc ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., protože rozhodování o výši příspěvků členů společenství na správu domu a pozemku, jakož i o výši záloh na úhradu za služby a způsobu rozúčtování cen služeb spadá do působnosti shromáždění společenství vlastníků jednotek (usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncp 2702/2007, uveřejněné pod č. 1/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Oproti tomu je stěžovatelka opačného názoru, jestliže předmětem sporu bylo zaplacení peněžité částky a rozhodování či jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek (dále jen "shromáždění") napadeno nebylo; má totiž za to, že pouze spory vzešlé z jednání (rozhodování) shromáždění představují "vnitřní" spory obdobné korporátní agendě, u nichž zákon analogicky připouští soudní přezkum. K návrhu na zrušení ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb. stěžovatelka uvádí, že napadené ustanovení v rozporu se zmocněním založeným ustanovením § 98 odst. 8 ve spojení s ustanovením § 78 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ukládá povinnosti subjektům, které nejsou konečnými spotřebiteli, což je právě její situace, jelikož předmětná nebytová jednotka má samostatný vnější vchod a není napojena na společný rozvod teplé vody v domě; je tak nucena hradit až polovinu nákladů na teplo, které ve skutečnosti neodebírá.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku s procesním závěrem Nejvyššího soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí jeho usnesení běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Oproti stěžovatelce - nadto - kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným usnesením vrchního soudu Ústavní soud neshledává.

Návrh na zrušení ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb. je pak zjevně neopodstatněný, neboť svým rozsahem zmocnění založené ustanovením § 98 odst. 8 ve spojení s ustanovením § 78 odst. 5 energetického zákona (které za konečné spotřebitele považuje všechny uživatele bytů a nebytových prostorů bez ohledu na odpojení od vnitřního rozvodu vytápění a teplé užitkové vody) nepřekračuje. Rozúčtování základní složky na tepelnou energii a na poskytování teplé užitkové vody mezi všechny vlastníky bytů a nebytových prostorů dle ustanovení § 4 a § 5 vyhlášky č. 372/2001 Sb. má v obecné rovině své opodstatnění, jestliže i vlastníci bytů a nebytových prostor odpojených od vnitřního rozvodu využívají vytápěné společné domovní prostory a mají užitek z jejich sousedství.

Ke shodnému závěru - o zjevné neopodstatněnosti - bylo logicky namístě dospět i co do ústavní konformity rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť jeho protiústavnost stěžovatelka odvíjela výlučně od aplikace ustanovení, jež však Ústavní soud ústavně nekonformním neshledal.

Ústavní soud proto ústavní stížnost i návrh na zrušení ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb. v senátě (bez jednání) usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu