Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible due to lack of constitutional violation in criminal appeal rejection.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a criminal defendant against the Supreme Court's dismissal of his appeal. The defendant argued that the Supreme Court improperly separated evidence evaluation from legal application, violating his rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court ruled that the complaint was procedurally inadmissible because it merely criticized factual findings without raising a genuine constitutional issue, and the Supreme Court's reasoning was sufficient.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu: Constitutional complaints against criminal court decisions are inadmissible if they do not raise a genuine constitutional issue, such as a violation of fundamental rights, and are instead based solely on factual disputes or procedural errors not covered by statutory appeal grounds.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Škroupova 1114/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012 č. j. 5 Tdo 544/2012-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení dovolacího soudu, vydané v jeho trestní věci, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2011 sp. zn. 12 T 67/2011 byl stěžovatel (a další obvinění) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jako organizátor zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a byl mu uložen podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 12. 2011 sp. zn. 3 To 709/2011 jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1. písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon nepřipouští.
Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl jeho dovolání na základě úvahy, kterou nepřípustně "odtrhl od sebe bez dalšího" na straně jedné "dokazování a jeho hodnocení jako procesní postup", resp. na straně druhé "jeho výsledek" spočívající v "aplikaci příslušné hmotněprávní normy", a má za to, že "natolik výrazný rozpor" vylučoval též se zřetelem k nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 216/04
ze dne 28. 11. 2005 a dikci ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, aby dovolací soud rozhodl s poukazem na § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. V podrobnostech stěžovatel připomíná obsah výpovědí "svědkyň U. či K.", vyvracejících tvrzení poškozeného B. P., jež odpovídají též výpovědím svědka J. B. a spoluobžalovaného M. S.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel nezpochybňuje relevantně úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním (stěžovatelova obrana je založena na jiných okolnostech jednání a chování vůči poškozenému), stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit, a takovým však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do procesů a rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu