Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 102/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.102.12.2 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded due to prior identical rejection on bankruptcy proceedings.

Geschäftsnummer III.ÚS 102/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by J. S. against lower court rulings regarding bankruptcy proceedings. The applicant argued violations of fundamental rights due to a lack of specific factual individualization of the state's actions causing non-material damage. The Court rejected the complaint as clearly unfounded because it substantially repeated arguments previously rejected in a prior decision concerning the same bankruptcy case.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; A constitutional complaint is clearly unfounded if it repeats claims already adjudicated and rejected by the Constitutional Court regarding similar state interference.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint clearly unfounded bankruptcy proceedings prior rejection fundamental rights procedural individualization non-material damage

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
čl. 83 Ústavy
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2011 č. j. 53 Co 205/2011-187 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2011 č. j. 16 C 28/2008-149, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho věci.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 6. 2009 č. j. 16 C 28/2008-67 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 704 413 024 Kč s příslušenstvím z titulu peněžního zadostiučinění za nemateriální újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Hradci Králové v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 46 K 4/2000.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2010 č. j. 53 Co 540/2009-120 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že meritorní rozhodnutí vůbec nemělo být vydáno, neboť žaloba je pro blíže popsané vady neprojednatelná. Obvodnímu soudu uložil, aby stěžovatele vedl postupem podle § 43 o. s. ř. k jejich odstranění.

Obvodní soud stěžovatele vyzval k odstranění vad žaloby usnesením ze dne 14. 7. 2010 č. j. 16 C 28/2008-124 a stěžovatel na ně reagoval podáním doručeným soudu dne 3. 8. 2010.

Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. žalobu odmítl. Dovodil, že stěžovatel v novém podání jen zopakoval obsah žaloby, otevřel polemiku s výzvou soudu, avšak soudem požadované skutečnosti (tj. "v čem spočívá nesprávný úřední postup orgánu státu a jakým způsobem souvisí s tvrzenou škodou") však nekonkretizoval.

Městský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Přisvědčil úvahám soudu prvního stupně a dále konstatoval, že "individualizace skutku" ("jednání státu", které kauzálně souvisí se žalovanou škodou) je z podání stěžovatele "nemožná" pro "obsáhlost" podání a jejích "zahlcení nadbytečnými informacemi a vlastními úvahami". Žaloba stěžovatele je též podle odvolacího soudu "nesrozumitelná a pro tuto překážku nelze v řízení pokračovat".

V ústavní stížnosti stěžovatel obšírně rekapituluje obsah svých podání, jež adresoval obecným soudům, a setrvává v přesvědčení, že žaloba věcně projednatelná byla. Svá žalobní tvrzení považuje za "jednoznačná" a identifikovaná se škodou, která "je odvozena od zcizení vlastních zdrojů RASTA AG-CZ a. s. deklarovaných účetní závěrkou za rok 2001" a byla způsobena v příčinné souvislosti s konkursním řízením vedeným Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000 ve věci úpadce RASTA AG-CZ a. s. Namítá, že nedostatek "jasné a konkrétní individualizace skutku" soudy dovodily jen z plurality jím předestřených skutků, které jednoznačně spojil s výše označeným konkursním řízením. Stěžovatel rovněž nepovažuje za směrodatné, že doposud nebylo vydáno rozvrhové usnesení a obecným soudům dále vytýká, že zaměnily procesní povinnosti vycházející z § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 120 odst. 1 o. s. ř. za požadavky § 79 odst. 1 o. s. ř., resp. postup podle § 43 o. s. ř. za postup ve smyslu § 118a o. s. ř.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

Určující pak v dané věci je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, ve významné míře identifikuje se stížností, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě usnesením

sp. zn. III. ÚS 2917/10

ze dne 23. 2. 2012, kterým byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

To je významné potud, že tam vyslovené závěry - zejména stran "celkově nesrozumitelného způsobu vylíčení skutkových okolností", neexistence stěžovatelem dovozovaného požadavku obecných soudů na "individualizaci jednoho (jediného) skutku", resp. srovnání s procesními postupy obecných soudů v jiných (souvisejících) stěžovatelových věcech - se uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody tohoto rozhodnutí jsou stěžovateli známy, a proto postačí na ně jen odkázat. Lze je shrnout tak, že napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolná" či excesivní, jestliže obecné soudy svá rozhodnutí určitým způsobem odůvodnily, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné. Za připomenutí stojí i okolnost, že stěžovatel byl již v řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem, a tomu odpovídající procesní konsekvence co do poučovací povinnosti soudu.

Je proto namístě úsudek, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a výše předjímané hodnocení jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno.

Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu