Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 3380/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.3380.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding refusal of court fee exemption as not justified.

Geschäftsnummer IV.ÚS 3380/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaints filed by three individuals against lower court rulings denying them court fee exemptions. The applicants argued that the courts failed to verify their actual financial situation, thereby depriving them of access to court and violating their right to judicial protection. The Court held that such fee exemption disputes generally do not reach the threshold for constitutional review unless there is arbitrary application of law or extreme injustice.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon o Ústavním soudu; Ústava ČR: Spory o osvobození od soudních poplatků zpravidla nepředstavují porušení základních práv a svobod, pokud nejsou sporná rozhodnutí založena na svévolné aplikaci práva nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal court fee exemption access to court judicial protection rights arbitrary application of law

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 81 of the Constitution of the Czech Republic
Article 83 of the Constitution of the Czech Republic
Article 87(1)(d) of the Constitution of the Czech Republic
Section 138(1) of the Act on Court Procedure
Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 odst.
Section 43(2)(a) of the Law on the Constitutional Court
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst.
Section 43(3) of the Law on the Constitutional Court
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů D. V., T. G. a M. V., zastoupených JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Pardubicích, Sukova 1260, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 217/2012-149 ze dne 6. srpna 2012 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Cm 446/2010-133 ze dne 25. dubna 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 30 Cm 446/2010-133 ze dne 25. dubna 2012 zamítl návrhy stěžovatelů na osvobození od soudních poplatků a Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 9 Cmo 217/2012-149 ze dne 6. srpna 2012 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují nesouhlas se v záhlaví citovanými rozhodnutími a rozsáhle polemizují se závěry obecných soudů. Podle názoru stěžovatelů jsou v jejich případě splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků.

Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelů výsledkem výkladu a přístupu, při kterém obecné soudy de facto rezignovaly na zjišťování skutečné majetkové situace stěžovatelů, která jim však znemožňuje zaplatit soudní poplatek za odvolání. Přitom se podle stěžovatelů soustředily pouze na přechodné opomenutí stěžovatelů při referenci o jejich majetkových poměrech a na zdánlivé nejasnosti v rozdílu jejich předložených příjmů a výdajů, aby mohla být stěžovatelům jejich žádost o osvobození od soudních poplatků pravomocně zamítnuta.

V důsledku toho bude podle stěžovatelů stěžovatelům odepřeno posouzení odvolání, neboť bude odvolací řízení zastaveno, což stěžovatele ve výsledku zkracuje na jejich ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelé toliko polemizují se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující obecné soudy, a předkládá Ústavnímu soudu vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy věc posoudit.

V usnesení

sp. zn. IV. ÚS 271/2000

(dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2). Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat.

Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození soudních poplatků (např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 1737/12

dostupné na http://nalus.usoud.cz), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti. Podobná situace však v projednávaném případě nenastala.

Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč stěžovatelům osvobození od soudních poplatků nepřiznaly. Ústavní soud na jejich rozhodnutí pro stručnost pouze odkazuje a uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaného rozhodnutí nic, co by odporovalo jakýmkoli ústavně zaručeným principům, právům nebo svobodám, nezjistil.

Pokud pak stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. listopadu 2012

Vlasta Formánková v.r.

Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu