Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding bankruptcy proceedings and procedural capacity. The Court rejects claims of unfair process and improper bankruptcy declaration. The Court holds it lacks jurisdiction to review ordinary law application. The Court finds no constitutional violation in the lower courts' decisions. The Court emphasizes the finality of ordinary court judgments. The Court notes the complaint repeats arguments already rejected. The Court concludes the complaint is clearly unfounded. The Court upholds the bankruptcy proceedings' legality. The Court affirms the lower courts' reasoning. The Court dismisses the complaint without further review.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti STEKO, spol. s r. o., se sídlem Hudčice 82, Březnice, IČ 48 95 01 22, zastoupené JUDr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem Pražská 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2221/2010-881 ze dne 31. 7. 2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Ko 75/2009-737 ze dne 18. 2. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 10. 2012, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 2 odst. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka namítá, že postupem obecných soudů jí bylo znemožněno, aby se mohla řádným způsobem domáhat ochrany svých práv v průběhu konkurzního řízení, neboť byla omezena její procesní způsobilost. Z uvedeného důvodu se nemohla řádně a kvalifikovaně vyjádřit ke všem podstatným skutečnostem, včetně samotného návrhu na prohlášení konkurzu. Soud prvního stupně totiž vycházel z listin a tvrzení, která činil správce jejího podniku, ač k takovým úkonům nebyl oprávněn (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 699/2008). Stěžovatelka se tak nemohla zúčastnit projednání své věci před soudem prvního stupně, což podle jejího názoru nebylo možné zhojit tím, že jí takové procesní právo nebylo upíráno před odvolacím soudem a soudem dovolacím. Stěžovatelka dále vyslovuje nesouhlas s právním hodnocením soudů odvolacího i dovolacího ohledně vyhodnocení předpokladů úpadku ve smyslu § 1 odst. 2 a 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, neboť má za to, že jde o zneužití konkurzního řízení k vymáhání jedné pohledávky. Stran předlužení tvrdí, že její majetek podstatně převyšoval pohledávku navrhovatele, přičemž z jejího účetnictví nebylo možno dovodit, že by se v rámci svého podnikání dostala do platební neschopnosti. V jejím případě je zřejmé, že judikátně přiznané pohledávky uhradit mohla, ale nebyla k tomu ochotna z důvodů, které v konkurzním řízení zmínila. Má za to, že v její věci šlo o neshody mezi dlužníkem a věřitelem, což mělo být řešeno exekuční cestou. Jde tak o cílenou likvidaci nepohodlného obchodního partnera za situace, kdy závazky nedosahovaly hodnoty jejího majetku. Dle názoru stěžovatelky obecné soudy posoudily věc zcela formálně, aniž by přihlédly k jejím tvrzením a listinným důkazům. Je zřejmé, že stěžovatelka neuhradila pohledávku navrhovatele z neochoty akceptovat příslušné soudní rozhodnutí a ostatní pohledávky svou výší a dobou prodlení nemohou být důvodem k prohlášení konkurzu. K uvedeným skutečnostem se však stěžovatelka nemohla v rámci konkurzního řízení plnohodnotně vyjádřit.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 10. 2006 prohlásil k návrhu věřitele K. K. konkurz na majetek stěžovatelky, správcem konkurzní podstaty dlužníka ustavil M. E. a zamítl žádost dlužníka o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Odvolání stěžovatelky bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2007 odmítnuto s odůvodněním, že jednatel dlužníka nebyl oprávněn podat za dlužníka odvolání, neboť k tomu mohl být oprávněn toliko správce podniku dlužníka. Odmítnuto bylo i její dovolání a ústavní stížnost, podaná proti usnesení odvolacího soudu. Usnesení odvolacího soudu však bylo následně zrušeno cestou žaloby pro zmatečnost s tím, že ustanovení § 338k odst. 6 o.s.ř. nepřiznává správci podniku postavení zástupce povinného (dlužníka) v žádné fázi konkurzního řízení.

Odvolací soud poté usnesením napadeným ústavní stížností potvrdil usnesení konkurzního soudu o prohlášení konkurzu. Stěžovatelka podala proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., přičemž zejména namítala, že dosavadním postupem soudů jí bylo odepřeno právo účasti v řízení o prohlášení konkurzu, že konkurzní soud nedbal jejích návrhů a vycházel z listin a tvrzení správce podniku, a že soudy nesprávně skutkově a právně hodnotily předpoklady úpadku. Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné s odůvodněním, že mu nebyla předložena k řešení žádná otázka, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že postupem obecných soudů jí bylo odepřeno právo, aby se mohla účastnit řízení o prohlášení konkurzu na její majetek, neboť soud prvního stupně jednal namísto s ní se správcem jejího podniku, což považuje za nezhojitelné v odvolacím řízení. Obsahově stejnou námitku vznesla i v rámci podaného dovolání, přičemž dovolací soud se s ní ústavně konformně vypořádal odkazem na svou judikaturu, v níž se v obecné rovině k možnosti zhojit obdobný typ vad v odvolacím řízení vyslovil, a s níž se ztotožnil i Ústavní soud např. v usnesení

sp. zn. II. ÚS 344/04

ze dne 5. 10. 2004 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), v němž potvrdil, že konkurzní řízení netrpělo namítaným odepřením možnosti jednat před soudem prvního stupně, a to vzhledem k aktivní účasti stěžovatele v odvolacím řízení. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy odvolací soud poté, co konkurzní soud v řízení o žalobě pro zmatečnost zrušil jeho první usnesení, jednal se stěžovatelkou jako s účastníkem řízení a dostatečně se zabýval jejími v řízení vznesenými návrhy a argumenty, které nyní uplatňuje i v ústavní stížnosti. Nejvyššímu soudu nadto nelze úspěšně vytýkat, že uvedenou námitku podřadil pod tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., které nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost, nikoli dovolání opřené o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pokud stěžovatelka dále namítá nesprávné posouzení věci z hlediska předpokladů dlužníkova úpadku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 a 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, Ústavní soud musí připomenout, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoli "běžné" zákonnosti. Předložené argumenty, o nichž má stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Tímto však staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud, který se s drobnými výhradami ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. V rámci podaného dovolání řešil obdobné námitky i Nejvyšší soud, který také podrobně zdůvodnil (i s odkazem na svou ustálenou judikaturu), proč je z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými. Vyslovené právní závěry ve věci rozhodujících soudů jsou z hlediska ústavních principů zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti, svévole či extrémního interpretačního vybočení z chápání institutu úpadku či jiného porušení zásad spravedlnosti, a proto na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu