Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 4066/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.4066.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as it attempts to review lower court decisions on court fees, exceeding its jurisdiction.

Geschäftsnummer IV.ÚS 4066/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against rulings that halted appellate proceedings due to unpaid court fees. The applicant argued that lower courts violated his right to a fair trial by refusing fee waivers and failing to notify him directly. The Court ruled that it lacks jurisdiction to review such decisions unless they infringe upon constitutionally guaranteed rights, which it found were not present here.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court does not review the legality of ordinary court decisions unless they unlawfully infringe upon constitutionally guaranteed rights, and it cannot act as a further instance in ordinary proceedings.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction court fees waiver fair trial rights ordinary court review constitutional complaint dismissal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 3, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 292/2012-377 ze dne 30. 7. 2012 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Cm 171/2008-241 ze dne 11. 7. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 26. 10. 2012, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 20 Cm 171/2008-85 ze dne 10. 11. 2010 byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz krajského soudu č. j. 20 Sm 211/2008-17 ze dne 1. 12. 2008 ukládající L. K., M. Š. a stěžovateli společně a nerozdílně uhradit Československé obchodní bance, a. s., částku 2.750.000,- Kč s postižními právy ze směnky s tím, že stěžovatel je povinen plnit pouze do výše směnečného peníze 2.000.000,- Kč s postižními právy. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání a byl v této souvislosti vyzván k úhradě soudního poplatku ve výši 80.270,- Kč. Stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku, nicméně jeho žádost byla usnesením krajského soudu č. j. 20 Cm 171/2008-180 ze dne 3. 3. 2011 zamítnuta; toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. 4 Cmo 129/2011-214 ze dne 7. 6. 2011. Krajský soud poté z důvodu neuhrazení soudního poplatku usnesením č. j. 20 Cm 171/2008-241 ze dne 11. 7. 2011 odvolací řízení zastavil. Stěžovatel se proti usnesení o zastavení řízení odvolal a opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků; rovněž tato žádost byla usnesením krajského soudu č. j. 20 Cm 171/2008-310 ze dne 23. 11. 2011, ve spojení s usnesením vrchního soudu č. j. 4 Cmo 20/2012-326 ze dne 21. 2. 2012, zamítnuta. Vrchní soud pak usnesením č. j. 4 Cmo 292/2012-377 ze dne 30. 7. 2012 rozhodnutí krajského soudu o zastavení odvolacího řízení potvrdil.

Usnesení krajského soudu č. j. 20 Cm 171/2008-241 ze dne 11. 7. 2011, jímž bylo zastaveno odvolací řízení, a usnesení vrchního soudu č. j. 4 Cmo 292/2012-377 ze dne 30. 7. 2012, jímž bylo usnesení krajského soudu potvrzeno, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že vydáním těchto rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatel vytýkal obecným soudům, že jej po zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků opětovně nevyzvaly k úhradě poplatku, dále že výzvu k zaplacení soudního poplatku doručily nikoliv přímo jemu, nýbrž pouze jeho právnímu zástupci, že nedůvodně zamítly jeho žádost o osvobození od soudních poplatků s odkazem na údajné pochybení při vyplňování prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, ačkoliv k žádnému takovému pochybení ze strany stěžovatele nedošlo, a konečně že nezohlednily splnění podmínky stanovené v § 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o o soudních poplatcích"), tzn. že stěžovatel nemohl soudní poplatek bez své viny zaplatit s ohledem na své osobní majetkové a výdělkové poměry. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. 4 Cmo 292/2012-377 ze dne 30. 7. 2012 a usnesení krajského soudu č. j. 20 Cm 171/2008-241 ze dne 11. 7. 2011 svým nálezem zrušil.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě doslovně zopakoval námitky, které uplatnil již v předchozím průběhu řízení a s nimiž se zejména vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Závěrům obecných soudů nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, proto Ústavnímu soudu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. Námitkami zpochybňujícími rozhodování obecných soudů o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud meritorně zabývat nemohl, neboť příslušná rozhodnutí nebyla ústavní stížností napadena; nadto již ve vztahu k nim zjevně uplynula zákonná šedesátidenní lhůta dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností nezbylo než uzavřít, že stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto mu nezbylo než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu