Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2901/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.2901.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded due to lack of constitutional violation.

Geschäftsnummer II.ÚS 2901/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint without a hearing, deeming it clearly unfounded. The complainant argued that the lower court violated his right to a fair process by relying on a prior eviction judgment without new evidence. The court rejected this, noting that the Constitutional Court does not review ordinary court decisions unless fundamental rights are violated and that the lower court's reasoning was consistent with existing facts.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant merely claims a violation of fair process rights based on a simple legal interpretation without demonstrating an extreme deviation from essential standards.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint clearly unfounded fair process rights ordinary courts unconstitutional order

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, se sídlem K Brusce 124/6,160 00 Praha 6, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, č. j. 22 Co 598/2011-145, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv. Konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalován Městskou částí Praha 6 (dále jen "žalobce") o zaplacení částky 28.257 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mu mělo vzniknout tím, že v době od května 2001 do 20. června 2003 užíval byt v obvodu Prahy 6, který se nacházel v domě ve vlastnictví žalobce, aniž by cokoliv platil. Stěžovatel s žalobou nesouhlasil a tvrdil, že v rozhodné době byt neužíval.

Obvodní soud pro Prahu 7, který spor rozhodoval jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, č. j. 52 C 41/2005-114, žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, kterému Městský soud v Praze částečně, co do částky 16.110,50 Kč, vyhověl, a co do částky 12.146,50 Kč jej potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obranu, kterou uplatnil před obecnými soudy a tvrdí, že předmětný byt neužíval. Městskému soudu v Praze vytýká, že při rozhodování vyšel z předchozího rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 o vyklizení z předmětného bytu. Uvedený soud tehdy dospěl ke zjištění, že stěžovatel byt užíval a Městský soud v Praze tento závěr zcela převzal jako rozhodující okolnost pro přiznání bezdůvodného obohacení, aniž prováděl další dokazování k této otázce. Dále podle jeho názoru jsou v rozporu stanoviska Městského soudu v Praze v této souzené věci vyjádřená nejprve v původním zrušujícím rozhodnutí, kterým rušil tehdy zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7, a v rozhodnutí nyní napadeném ústavní stížností. Tvrdí také, že proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 o vyklizení podal odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Za zcela svévolné považuje konstatování Městského soudu v Praze uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí o tom, že má od sporného bytu klíče. Konečně soudu vytýká, že zcela ignoroval důkazy, které měly prokazovat, že předmětný byt neužíval.

Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba především připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád v občanskoprávních sporech podání dovolání, je-li předmětem sporu částka nižší než 50.000 Kč [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se s námitkami stěžovatele, které nyní opakuje v ústavní stížnosti, vyčerpávajícím způsobem vypořádal a Ústavní soud nemá nic, co by nad rámec tohoto výkladu uvedl. Proto na něj plně odkazuje. Městský soud v Praze v odůvodnění v napadeném rozsudku podrobně vyložil, na základě čeho dospěl k závěru, že stěžovatel byt v rozhodném období užíval. Důvody, pro které bylo zrušeno původní zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, byly čistě procesního charakteru, a proto ani nemohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému rozporu stanovisek odvolacího soudu vyjádřených v původním rozhodnutí a v rozhodnutí nyní napadaném. Tvrzení stěžovatele, že podal odvolání proti rozhodnutí o vyklizení je spolehlivě vyvráceno na str. 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navíc si Ústavní soud na webové stránce Info soud (www.justice.cz) ověřil, že stěžovatel nikdy žádné odvolání proti rozhodnutí o vyklizení nepodal. K otázce klíčů v držení stěžovatele od bytu se odvolací soud vyjádřil jen v souvislosti s konstatováním obsahu zjištění soudu ve sporu o vyklizení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu