Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2126/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.2126.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as unfounded regarding child support calculation ignoring child's assets.

Geschäftsnummer II.ÚS 2126/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a father against a regional court's decision on child support. The father argued the court ignored his son's substantial property value, which he claimed should reduce the support obligation. The court held that the regional court correctly considered the father's assets but properly excluded the child's property from the calculation, as the child was still a minor and the assets did not generate income.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law of the Constitutional Court of the Czech Republic, § 43 para. 2 lit. a); Law on Family, § 96 para. 1, § 97; The Constitutional Court may dismiss a complaint as obviously unfounded if the lower court's decision did not affect the outcome despite omitting a procedural argument, and child's property generally does not reduce parental support obligations unless in extraordinary circumstances.

Schlagwörter

KI-generiert
child support calculation constitutional complaint dismissal parental duty to support child's property exclusion unfounded complaint family law procedure proportionality principle

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law of the Constitutional Court of the Czech Republic, § 43 para. 2 lit. a)
Law on Family, § 96 para. 1
Law on Family, § 96 para. 2
Law on Family, § 97

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, se sídlem v Ostravě, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2012, č. j. 13 Co 47/2012-215, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě s tím, že se jím cítí dotčen na svých základních právech.

Krajský soud ve věci péče o čtyři nezletilé děti S. rozhodoval v rámci řízení o úpravě práv a povinnosti pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku (č. j. 0 Nc 332/2011-142), který svěřil děti do výchovy matky a stěžovateli jednak uložil na jejich výživu platit stanovené částky, a jednak vypořádat specifikovaný dluh na výživném. Napadeným rozsudkem byl změněn výrok o výši měsíčního výživného, které bylo u dvou nejmladších dětí sníženo, a výrok o povinnosti uhradit dlužné výživné, které bylo přepočteno s ohledem na uvedené snížení. Současně bylo napadeným rozsudkem zastaveno odvolací řízení o odvolání matky a rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se krajský soud v napadeném rozhodnutí zcela opomněl vypořádat s podstatnou námitkou, kterou v řízení vznesl. Namítal, že nejstarší syn, který navíc v krátké době po konání odvolacího jednání nabude zletilosti, je vlastníkem značného majetku, z jehož výtěžku může uspokojovat své finanční potřeby odpovídající nároku na výživné. Prarodiče mu totiž darovali rodinný domek se stavebním pozemkem a zahradou v katastrálním území Palkovice. V době darování měly nemovitosti (obecnou) cenu 126.900 Kč. V následujících letech je stěžovatel zhodnotil provedením kompletní rekonstrukce, do níž investoval veškeré své nashromážděné úspory a osobní pracovní úsilí, takže podle vypracovaného znaleckého posudku vzrostla (obecná) cena nemovitostí na 3.877.300 Kč. Stěžovatel je přesvědčen, že v souladu s § 157 odst. 2 občanského soudního řádu má procesní právo vůči soudu, aby námitku po stránce procesní i hmotněprávní vyhodnotil a dle významu uváděných skutečností případně učinil odpovídající skutkové závěry. V napadeném rozhodnutí se však nenachází nic. Tento typ pochybení práva přitom judikatura Ústavního soudu opakovaně označila za porušení práva na spravedlivý proces.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. V zájmu efektivity a hospodárnosti tak dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. A to je i případ nyní posuzované ústavní stížnosti.

Jak bylo již mnohokrát Ústavním soudem konstatováno, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

K povinnosti obecných soudů přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem odůvodňovat svá rozhodnutí se Ústavní soud v minulosti vyjadřoval opakovaně. Zdůraznil (např. nález

sp. zn. III. ÚS 103/99

, N 17/17 SbNU 121), že z hlediska stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Již v nálezu

sp. zn. III. ÚS 94/97

(N 85/8 SbNU 287), uvedl, že jedním z principů právního státu a řádného a spravedlivého procesu vylučujícího libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Současně ovšem platí, že Ústavní soud je orgán ochrany ústavnosti, který do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen v krajním případě, kdy jejich pochybení dosahuje výše vymezené závažnosti. Posuzuje spravedlnost řízení jako celku a na nepodstatná pochybení či formální nedostatky rozhodnutí, které se do výroku nemohly promítnout, kasačním nálezem nereaguje.

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v rámci rekapitulace obsahu stěžovatelova odvolání zmínil i námitku popsanou v ústavní stížnosti; konstatoval, že stěžovatel se domáhá ve vztahu k nejstaršímu z dětí stanovení výživného o 3000 Kč nižšího (oproti původním 4.000 Kč), neboť vlastní darované nemovitosti. Je pravda, že v hodnotící části odůvodnění se k této námitce krajský soud již nijak nevyjádřil. Nicméně není z toho důvodu potřeba jeho rozsudek rušit, neboť dané tvrzení stěžovatele nemohlo výrok nijak změnit.

Podle ustanovení § 85 odst. 2 a 3 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud také k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jako i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného rodiče. Při rozhodování o výživném se přihlíží nejen k fakticky dosahovaným příjmům povinného rodiče a příjmům reálně možným, ale k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku. Naopak to ovšem neplatí, jak se stěžovatel mylně domnívá. Movitý a nemovitý majetek nezletilých dětí (a nejstarší syn byl v době rozhodování krajského soudu nezletilý, a když zletilosti nabyl krátce poté, stále se soustavně připravoval na budoucí povolání na střední škole) opatrovnický soud obecně do úvah o výš výživného nezahrnuje. Výjimkou jsou mimořádné případy, kdy jde například o majetek takového rozsahu a charakteru, že by uložení vyživovací povinnosti bylo v rozporu s dobrými mravy. Na tyto situace pamatuje korektiv obsažený v ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině. To však není tento případ. Syn stěžovatele, podle uvedených tvrzení, vlastní běžný rodinný domek se zahradou. Z podkladů nevyplývá, a stěžovatel to ostatně ani netvrdí, že by z nemovitostí plynul jeho synovi nějaký příjem. Anebo alespoň že plynout mohl, i když pak bylo zejména věci stěžovatele, aby k tomu jako zákonný zástupce podnikl kroky. Každopádně takto mohl soud uvažovat spíše tak, že s vlastnictvím nemovitostí jsou spojeny výdaje na jejich provoz a údržbu, na kterýchžto výdajích se v případě nezletilého dítěte, odkázaného na vyživovací povinnost rodičů, mají rodiče podílet. Pokud stěžovatel mínil svou argumentaci v odvolání tak, že svým podílem na rekonstrukci předmětných nemovitostí, jakkoliv podílem zásadním, si svou vyživovací povinnost či její část předem splnil, uvažoval chybně, neboť § 97 zákona o rodině něco takového vylučuje.

S ohledem na výše uvedené je nutno konstatovat, že krajský soud do svých úvah o výši výživného promítl veškeré skutečnosti, které měly pro rozhodnutí relevanci. Opomenul se vypořádat jen s námitkou, která byla pro stanovení výše výživného nepodstatná. Rušit jeho rozsudek by proto bylo zbytečným formalismem.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu