Constitutional Court dismisses appeal on residence denial, ruling administrative court did not violate rights.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by L. H. against the Supreme Administrative Court's decision denying his residence permit. The applicant argued that the administrative court failed to balance his right to family life under Article 8 of the ECHR with the need to prevent serious public order disturbances. The court held that the administrative proceedings were lawful and that the applicant's conduct constituted a genuine threat to public order, rejecting the claim that the right to family life must be absolute in all contexts.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded if the administrative court's interpretation of 'serious public order disturbance' is logical and does not violate the applicant's rights to family and private life.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 75/2011-95 ze dne 30. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2012 a doplněnou podáním ze dne 25. 5. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž mělo být porušeno jeho právo na respektování rodinného a soukromého života garantované čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále Úmluva o právech dítěte.
Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem, včetně obsahu kasační stížnosti, v níž brojil proti závěrům, dle nichž není osobou ve smyslu § 15 odst. 4 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. (dále jen "zákon o pobytu cizinců") a existuje důvodné nebezpečí, že by mohl při pobytu závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud však jeho argumentaci nepřijal. I když jednotlivé pasáže odůvodnění svého rozhodnutí opřel o závěry usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 3 As 4/2010, při výkladu "závažného narušení veřejného pořádku" vyšel pouze z jednání stěžovatele a opomněl zásadu přiměřenosti v návaznosti na zachování základního lidského práva na ochranu soukromého a rodinného života stěžovatele a nezletilého J. Y. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že Evropský soud pro lidská práva vykládá nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života ve prospěch účastníků, neboť zájmy dítěte musí vždy jednoznačně převážit nad zájmy státu a sociální realita musí převládnout nad právními tezemi či domněnkami. Stěžovatel má s ohledem na jeho prokazatelné vazby k občanovi České republiky za to, že zájem na dodržování mezinárodněprávních závazků vyplývajících z Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte zcela jednoznačně převažuje nad zájmem na neudělení pobytu cizinci. Tím se však obecné soudy nezabývaly, čímž zasáhly do práv stěžovatele a nezletilého. Stěžovatel uvádí, že po dobu více než tří let vyvíjí snahu o možnost pobývat na území České republiky se svojí faktickou rodinou, včetně snahy o uvedení stavu faktického do souladu se stavem právním. Dle něj nelze žádným způsobem zpochybňovat základní právo nezletilého pobývat na území České republiky a realizovat veškerá základní lidská práva, přičemž k opuštění republiky nesmí být ani nepřímo nucen. Stěžovatel dle aktuální právní úpravy nemá jinou možnost pobytu, než jako rodinný příslušník občana EU. V doplnění ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012 č. j. 7 As 6/2012-41 v obdobné věci, které na rozdíl od jeho případu odpovídá eurokonformnímu výkladu pojmu závažného narušení veřejného pořádku.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2011 č. j. 3 A 18/2010-58 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu. O kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, jímž tento opravný prostředek zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález
sp. zn. IV. ÚS 49/02
, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti kasačního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 173/02
, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127). V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů, přezkoumávajících zákonnost rozhodnutí příslušného správního orgánu, porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Nejvyšší správní soud, který za jediný relevantní důvod, pro nějž byla stěžovatelova žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítnuta, shledal závažné narušení veřejného pořádku, věnoval věci náležitou pozornost a svůj rozsudek řádně odůvodnil. Dostatečně v něm objasnil, proč nepovažoval námitky stěžovatele za důvodné. Při výkladu pojmu veřejný pořádek vyšel ze závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uvedených v usnesení ze dne 26. 7. 2011 č. j. 3 As 4/2010-151 a v jeho intencích nejprve vyložil příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců. Respektoval přitom požadavky stanovené směrnicí 2004/38/ES upravující právo občanů EU a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států EU i judikaturu Soudního dvora. Pokud se poté zabýval posouzením konkrétního jednání stěžovatele z hlediska existence důvodného nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území České republiky závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a zkoumal, zda bylo jednání stěžovatele skutečné, osobní, aktuální a zároveň dostatečně závažné ve vztahu k důsledkům plynoucím z případného zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu, přičemž neopomněl posoudit dopad zamítavého rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života (byť v tomto směru především odkázal na dostatečné a správné závěry správních orgánů obou stupňů), z hlediska ústavnosti nelze jeho postupu nic vytknout. Veškerá uvedená jednání stěžovatele uskutečněná od r. 2002 a podrobně popsaná v napadeném rozsudku skutečně nelze hodnotit jen jako jednorázové nesplnění formálních povinností ukládaných zákonem o pobytu cizinců, které by bylo nepřiměřené považovat za jednání cizince narušující veřejný pořádek, a nepochybně je lze vnímat jako trvalé a skutečné ohrožení zájmů společnosti a jí všeobecně sdílené hodnotové představy o vedení rodinného života a z toho plynoucí povinnosti jeho respektování a ochrany. Ústavní soud neshledává v argumentačním postupu Nejvyššího správního soudu nelogické či účelové konstrukce, které by svědčily o jeho libovůli při interpretaci aplikovaného práva. Do jeho závěrů proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
Poukaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 6/2012 není případný, neboť důvodem tohoto kasačního rozhodnutí byl nesprávný závěr správního soudu o tom, že správní orgány nebyly povinny zkoumat zásah rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny do soukromého a rodinného života žadatele, přičemž kasační soud, vycházeje ze zjištěných okolností případu, shledal, že pojem závažné narušení veřejného pořádku byl interpretován příliš široce. V nyní projednávané věci však příslušné správní orgány dopad zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu na rodinný a soukromý život stěžovatele posuzovaly a Nejvyšší správní soud označil v tomto směru učiněné závěry za správné, stejně jako závěr o závažném narušení veřejného pořádku ze strany stěžovatele. Z poukazovaného kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nadto vyplývá jednoznačný závěr o tom, že právo na rodinný život nelze absolutizovat. Význam rodinného života cizince (popř. zájmu jeho dítěte) je takto umocňován směrnicí o právu na sloučení rodiny. Vyšší nároky na omezující opatření, které z uvedeného plynou, proto platí pouze v řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Uvedené nelze volně přenášet také na jiná řízení v režimu zákona o pobytu cizinců.
Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu