Constitutional Court dismisses late constitutional complaint as inadmissible due to procedural time limits and lack of merit.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings regarding a civil claim. The applicant argued for procedural violations but failed to meet the statutory 60-day deadline because the appeal was inadmissible by law, not by judicial discretion. Consequently, the Court ruled the complaint untimely and unfounded, citing specific provisions of the Act on the Constitutional Court and the Civil Procedure Code.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu: A constitutional complaint is inadmissible if filed outside the statutory time limit, which runs from the final decision on the last available remedy; if that remedy was rejected for statutory inadmissibility rather than discretionary reasons, the time limit does not extend to the earlier decision, and a complaint lacking substantive arguments is deemed unfounded.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem Štefánikova 58/31, 742 21 Kopřivnice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, č. j. 25 Cdo 1393/2012-125, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 60 Co 198/2011-110, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. března 2011, č. j. 7 C 171/2007-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podáním, které Ústavní soud obdržel do datové schránky dne 5. října 2012, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
2. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 11. března 2011, č. j. 7 C 171/2007-70, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 37.483,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 60 Co 198/2011-110, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, č. j. 25 Cdo 1393/2012-125, odmítnuto jako nepřípustné z důvodu jeho bagatelnosti [srov. § 237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, resp. 100.000 Kč.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti skutkovému i právnímu posouzení věci obecnými soudy a závěrům, které byly ve vztahu ke stěžovateli nepříznivé (jeho žaloba byla zamítnuta). Přestože stěžovatel navrhuje zrušení všech rozhodnutí obecných soudů, tedy včetně usnesení Nejvyššího soudu, jeho argumentace obsažená v ústavní stížnosti se týká toliko posouzení věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak ústavní stížnost žádná relevantní tvrzení neobsahuje.
6. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
8. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
9. Ústavní stížnost stěžovatele, třebaže v petitu navrhuje i zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, se obsahově týká pouze rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu však odvíjí od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takový postup není v daném případě možný, neboť dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nepřípustnost nikoliv na základě uvážení Nejvyššího soudu, nýbrž proto, že v dané věci nebylo přípustné vůbec [procesní předpisy nepřipouští dovolání proti ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, resp. 100.000 Kč [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř]. O nepřípustnosti podání dovolání byl navíc stěžovatel odvolacím soudem řádně poučen. V dané věci se tedy ve vztahu k rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 60 Co 198/2011-110, a Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. března 2011, č. j. 7 C 171/2007-70, neuplatní dobrodiní stanovené v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a lhůtu pro podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze v tomto případě odvozovat ode dne doručení rozhodnutí o dovolání. Ve vztahu k těmto rozhodnutím posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako opožděně podanou a odmítl ji podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatel ústavní stížností formálně napadá i rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak ve vztahu k tomuto rozhodnutí neobsahuje jeho podání žádnou argumentaci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, musel se ovšem zabývat i ústavní stížností směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je sice podána včas (a je přípustná), avšak není opodstatněná. Závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je zcela v souladu s procesními předpisy [viz § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony]. Stěžovatel navíc podal dovolání i přes řádné poučení odvolacího soudu o jeho nepřípustnosti.
11. S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost, pokud směřovala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu