Constitutional Court dismisses constitutional complaint against police and prosecutor decisions to initiate criminal proceedings for fraud.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by M. B. against decisions to initiate criminal proceedings for fraud. The complainant argued that the authorities failed to adequately individualize the charged offenses and attempted to circumvent the statute of limitations by issuing a new decision without formally revoking the previous one. The court rejected these claims, noting that the prosecutor addressed the substantive arguments regarding the definition of offenses and the statute of limitations within the decision itself.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court will not intervene in preparatory criminal proceedings unless there is a clear and obvious denial of justice due to insufficient reasoning, as such intervention is generally inadmissible.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem, se sídlem v Lounech, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 1 VZT 14/2012-72 ze dne 21. září 2012, a usnesení policejního orgánu č. j. OKFK-9689/TČ-2009-252101 ze dne 1. srpna 2012, za účasti 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. října 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením policejního orgánu proti němu zahájeno trestní stíhání pro pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že prostřednictvím určitých ovládaných obchodních společností zajistil účelové nadhodnocení dvou obchodních společností, jejichž veřejně neobchodovatelné akcie nakupoval do portfolia klientů obchodníka s cennými papíry a současně z tohoto portfolia rozprodával likvidní akcie a tím měl způsobit škodu ve výši 116.600.846,59 Kč. Usnesením státního zástupce byla zamítnuta jeho stížnost jako nedůvodná. Je přesvědčen, že napadená usnesení potlačují jeho ústavou garantovaná práva na obhajobu a na právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Namítá, že nebyly odstraněny zásadní nedostatky v usnesení o zahájení trestního stíhání, jež byly vytknuty v usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 4/2011 ze dne 23. listopadu 2011, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 11/2012 - 10954 ze dne 6. března 2012, kterými byla trestní věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Šlo o nedostatek individualizace stíhaných skutků. Orgány veřejné žaloby podle stěžovatele navíc pro své další úkony zvolily takový postup, který postrádá jakoukoli oporu v platné úpravě trestního řádu. To spatřuje v tom, že policejní orgán sice vydal nové usnesení o zahájení trestního stíhání, jinak vymezující stíhané skutky, bez toho, že by předchozí usnesení o zahájení trestního stíhání zrušil. Takový postup podle stěžovatele zákon nezná, na rozdíl od změny právní kvalifikace a rozšiřování zahájeného trestního stíhání. Státnímu zástupci vytýká, že se jeho námitkou, že je tak porušována zásada ne bis in idem, nijak nezabýval. Pokud by pak bylo postupováno v souladu se zákonem, bylo by trestní stíhání promlčeno. Stěžovatel se proto domnívá, že uvedený postup byl zvolen za účelem obejití zákonné úpravy promlčení trestního stíhání.
3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. To platí především v případě usnesení o zahájení trestního stíhání, které má ve své podstatě toliko předběžný charakter, protože důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení (usnesení
sp. zn. III. ÚS 693/06
, U 14/43 SbNU 655). Ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení proto Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace vyvolané zásahem i jiných než procesních základních práv, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. (Usnesení
sp. zn. I. ÚS 651/2000
, U 45/20 SbNU 381.) Proto je možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení trestního tedy nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Svůj kasační zásah však i tehdy shledává důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti nalézajícího výrazu v naprosto nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem (usnesení
sp. zn. III. ÚS 554/03
, U 4/32 SbNU 467). Uvedená ingerence by i tak byla přípustná jen tam, kde je státnímu zástupci zákonem svěřena dozorčí činnost nad zákonností přípravného řízení nebo pravomoc rozhodnout o podané stížnosti, co do požadavků na absenci svévole v rozhodování či v provedeném postupu, tedy k rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených jím z právní normy. To je dáno tím, že dostatečnost odůvodnění takového rozhodnutí státního zástupce je výrazem ústavnosti (nález
sp. zn. III. ÚS 511/02
, N 105/30 SbNU 471).
5. O nic z výše uvedeného v dané věci nejde. Ani sám stěžovatel netvrdí, že by napadená rozhodnutí měla přesah do jiných jeho základních práv a svobod, než procesních. Z napadeného usnesení státního zástupce přitom vyplývá, že se státní zástupce především vypořádal s prvotními námitkami nedostatečné identifikace stíhaných skutků a vyložil, proč výhrady stěžovatele nesdílí, i když provedení ze strany policejního orgánu nepovažuje za ideální. Současně se ovšem zabýval i námitkou obcházení ustanovení o promlčení trestního stíhání, v níž je zahrnuta argumentace stěžovatele o porušení zákona při vydání napadeného usnesení policejního orgánu i porušení zásady ne bis in idem. Státní zástupce výslovně konstatoval, že soudní rozhodnutí, jež vrátila věc k došetření, nezneplatnila automaticky předchozí zahájení trestního stíhání, které promlčecí dobu přerušilo. To, že má stěžovatel v daném ohledu patrně jiný názor, ovšem v žádném případě není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (
sp. zn. II. ÚS 294/95
, N 63/5 SbNU 481). Konečně stěžovatel netvrdí, že by kromě (jednoho) posuzovaného trestního stíhání probíhalo v důsledku napadeného postupu orgánů veřejné žaloby jiné další trestní stíhání. Právě to je přitom smyslem zásady ne bis in idem.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu