Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2044/11 ECLI:CZ:US:2012:2.US.2044.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint over uncredited detention when acquittal prevents sentence calculation.

Geschäftsnummer II.ÚS 2044/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the petitioner's claim that his detention was unconstitutionally denied credit against a later prison sentence. The petitioner argued that a two-year detention in a closed case where he was acquitted should have been offset against a 22-month sentence in a separate case, but the lower court refused this without a formal hearing. The court ruled that since the first case ended in acquittal with no sentence, no credit could legally be applied, and the petitioner failed to use the proper appeal mechanism available in the second case.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 334 odst. 2 tr. ř.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: When a prior detention cannot be credited to a subsequent sentence because the original proceedings ended in acquittal without a penalty, the failure to credit does not constitute a violation of fundamental rights if the individual did not exhaust available procedural remedies.

Schlagwörter

KI-generiert
unconstitutional complaint detention credit acquittal proceedings prison sentence offset procedural remedy exhaustion

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 334 odst. 2 tr. ř.
2011 a v souladu s ustanovením § 334 odst. 2 tr. ř. měl možnost proti němu ve lhůtě tří dnů od doručení podat stížnost.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Veronikou Burianovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 38, proti opatření Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 6. 2011 sp. zn. 8 T 174/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti domáhá vydání nálezu, v němž Ústavní soud vysloví, že opatřením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 6. 2011 sp. zn. 8 T 174/97 byly porušeny základní práva a svobody stěžovatele stanovené v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jímž zakáže Okresnímu soudu Plzeň-město, aby pokračoval v porušování uvedených práv a svobod stěžovatele tím, že odmítá započítat vazbu vykonanou stěžovatelem ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 174/97 do trestu odnětí svobody uloženého v řízení pod sp. zn. 1 T 101/2010, a přikáže tomuto soudu o započtení vazby do trestu odnětí svobody řádně rozhodnout.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ve věci sp. zn. 8 T 174/97 vykonal od 7. 7. 1997 do 7. 7. 1999 vazbu, v tomto řízení však byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby, a tudíž byl nedůvodně omezen na své osobní svobodě. Stát jej za vazbu nikdy neodškodnil a nebyla mu ani započítána do žádného trestu odnětí svobody. Stěžovatel se sice dožadoval, aby mu Okresní soud Plzeň-město vykonanou vazbu započetl do trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 17. 12. 2010 sp. zn. 1 T 101/2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. 7 To 69/2011, okresní soud ale stěžovatelův návrh odmítl neprocesním způsobem, opatřením, proti němuž nelze podat žádný opravný prostředek. Porušení práva na osobní svobodu a na řádné projednání případu obecným soudem stěžovatel spatřuje v tom, že dvouletou vazbu vykonal, na svobodě byl omezen bez pravomocného rozhodnutí soudu o vině a soud ji do trestu odnětí svobody uloženého v řízení sp. zn. 1 T 101/2010 nezapočítal, přestože tak učinit mohl. V této souvislosti apeluje na zásadu, že zásahy veřejné moci do osobní svobody jednotlivce mají být minimalizovány a odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2008

sp. zn. IV. ÚS 1624/08

, v němž soud konstatoval, že "...pokládá za nežádoucí situaci, kdy je v rámci trestního řízení vykonána vazba, trestní řízení je posléze zastaveno a vazbu přitom nelze započíst. I v takovém případě musí být újma způsobená vzetím do vazby určitým způsobem napravena."

Předsedkyně senátu 8 T Okresního soudu Plzeň-město Mgr. Bohdana Kučerová ve vyjádření k ústavní stížnosti sdělila, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. 8 T 174/1997 zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce Plzeň-město sp. zn. 3 Zt 754/97. Do vazby byl vzat na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 7. 1997 sp. zn. 2 Nt 184/94. Stěžovatel soudu opakovaně zaslal žádost o započtení vazby a bylo mu opakovaně sděleno, že s ohledem na zprošťující výrok nelze zápočet provést.

Předseda senátu 1 T Okresního soudu Plzeň-město Luboš Patzenhauer ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vazbu z jiné trestní věci do nově uloženého trestu lze započíst jen tehdy, pokud předešlá věc alespoň vzdáleně souvisí s věcí, v níž je nyní ukládán trest. Vazbu stěžovatele vykonanou před mnoha lety ve věci 8 T 174/97, kde byl později pravomocně zproštěn, tudíž započíst do trestu odnětí svobody uloženého ve věci sp. zn. 1 T 101/2010 dne 17. 12. 2010, resp. dne 15. 3. 2011 nelze. To však nebránilo stěžovateli požádat Ministerstvo spravedlnosti o případnou náhradu za vykonanou vazbu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl z výkonu trestu odnětí svobody dne 20. 4. 2012 propuštěn na svobodu, stížnost je již zřejmě bezpředmětná.

V replice k vyjádření předsedů senátů okresního soudu stěžovatel uvádí, že potvrzují skutková tvrzení, o něž se ústavní stížnost opírá, proto stěžovatel trvá na svém návrhu obsaženém v podání ze dne 22. 9. 2011.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se v minulosti přiklonil k názoru zastávanému i komentářovou literaturou, že smyslem institutu započítání vazby a trestu je naplnění zásady zákazu dvojího potrestání za tentýž čin, zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny (srov. usnesení ze dne 16. 11. 2011

sp. zn. II. ÚS 3307/11

). Jeho cílem tedy rozhodně není sanace jakéhokoliv jiného případného porušení osobní svobody jednotlivce, zaručené v čl. 8 odst. 1 Listiny. Započítání vazby a trestu je upraveno v ustanovení § 92 trestního zákoníku (téměř shodné bylo i ustanovení § 38 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009). Z jeho odstavce 1, dle něhož platí, že jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné, pak jednoznačně vyplývá, že vazbu je možné započítat jen do trestu, který byl uložen v tomtéž trestním řízení, v němž byl pachatel ve vazbě. Na tomto výkladu se ostatně shoduje doktrína (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck., 2009, s. 991.) i soudní judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 6 Tdo 265/2011 následně napadené ústavní stížností u Ústavního soudu odmítnuté již citovaným usnesením

sp. zn. II. ÚS 3307/11

, dále též stěžovatelem zmiňované usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. IV. 1624/08).

Okresnímu soudu Plzeň-město tedy nelze vytýkat, že stěžovateli nezapočetl dobu, kterou strávil ve vazbě ve věci sp. zn. 8 T 174/1997, v níž byl pravomocným rozsudkem zproštěn obžaloby, do trestu odnětí svobody uloženého později v jiném řízení, neboť postupoval v souladu s citovanou právní úpravou. Právní názor obsažený ve sdělení ze dne 13. 6. 2011 adresovaném stěžovateli a přiloženém k ústavní stížnosti, jakož i v obou vyjádřeních předsedů senátů okresního soudu, lze proto považovat za ústavně souladný.

Co se týče stěžovatelovy námitky, že soud o jeho žádosti o zápočet vazby nerozhodl procesním způsobem, je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelovy žádosti o zápočet vazby do trestu adresované soudu směřovaly výlučně ke spisové značce 8 T 174/1997. V této věci však logicky nebylo možno o zápočtu vazby rozhodnout. Řízení totiž skončilo pravomocným rozsudkem, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, a tudíž mu v něm nebyl uložen žádný trest, který by mohl být vykonán a do něhož by mohla být vazba započtena. Ani v tomto ohledu tedy obecný soud nepochybil, pokud na stěžovatelovy žádosti reagoval sděleními, proti nimž nyní brojí. Nelze pak ani pominout, že ve věci vedené Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 101/2010, v níž byl stěžovateli rozsudkem tohoto soudu ze dne 17. 12. 2010 téže sp. zn. změněným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2011 č. j. 7 To 69/2011 uložen trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců, rozhodla o započítání vazby a trestu vyšší soudní úřednice usnesením ze dne 13. 5. 2011 č. j. 1 T 101/2010-785, a to tak, že do uloženého trestu započítala dobu strávenou stěžovatelem ve vazbě v této věci, jakož i dobu jeho zadržení ve věcech 1 T 191/2009 a 1 T 37/2010, které byly k této věci spojeny. Usnesení bylo stěžovateli řádně doručeno dne 18. 5. 2011 a v souladu s ustanovením § 334 odst. 2 tr. ř. měl možnost proti němu ve lhůtě tří dnů od doručení podat stížnost. O této skutečnosti byl stěžovatel řádně poučen. Domníval-li se tedy, že dobu strávenou ve vazbě ve věci sp. zn. 8 T 174/1997 lze započítat do trestu odnětí svobody uloženého ve věci sp. zn. 1 T 101/2010, mohl tohoto procesního prostředku k ochraně práv, který měl k dispozici, řádně využít, tzn. včas podat stížnost splňující zákonem stanovené náležitosti směřující proti shora uvedenému usnesení vydanému vyšší soudní úřednicí, a dát tak obecnému soudu "příležitost" o jeho žádosti rozhodnout "procesním způsobem", což ovšem neučinil.

K tvrzení stěžovatele, že jej stát nikdy za vykonanou vazbu neodškodnil (a s tím částečně souvisejícímu odkazu na usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1624/08

), lze odkázat na možnost uplatnit ve stanovené lhůtě nárok na náhradu škody a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu u Ministerstva spravedlnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (k tomu viz podrobněji i nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008

sp. zn. II. ÚS 590/08

).

Pouze nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že zásah obecného soudu, který stěžovatel napadá projednávanou ústavní stížností, již není aktuální vzhledem k tomu, že stěžovatel byl z výkonu trestu odnětí svobody uloženého ve věci 1 T 101/2010 dne 20. 4. 2012 propuštěn na svobodu.

Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v záhlaví označeným opatřením obecného soudu byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Stanislav Balík

předseda senátu