Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, upholding lower courts' interpretation of co-ownership usage rights under Civil Code.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the Constitutional complaint filed by Transcelco CZ s.r.o. against lower court rulings regarding unjust enrichment from co-owned real estate. The applicant argued that majority co-owners must actively ensure minority co-owners' usage rights, claiming the lower courts ignored evidence and violated fundamental rights. The Court found the lower courts' interpretation of the Civil Code correct and within legal standards, noting the applicant actively obstructed usage rather than merely failing to facilitate it. Consequently, the complaint was deemed clearly unfounded and dismissed without oral proceedings.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 137 odst. 1, § 139 odst. 2 občanského zákoníku; The Constitutional Court holds that a majority co-owner's obligation to ensure a minority co-owner's usage of common property does not require active facilitation if the majority actively obstructs access, and such judicial interpretation does not violate fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatelky TRANSELCO CZ s. r. o., IČ: 25733117, se sídlem Tupadly 59, 285 63 Tupadly, zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem Markétská 1, 169 00 Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2012 č. j. 22 Cdo 753/2011-216, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2010 č. j. 30 Co 42/2010-185 a rozsudku Okresního soudu v Kutné hoře ze dne 9. července 2009 č. j. 5 C 155/2004-139, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelka svou ústavní stížností napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o vydání blíže specifikovaného bezdůvodného obohacení, kdy se měla obohatit na úkor dalších spoluvlastníků přesně popsaných nemovitostí.
V rámci svých stížnostních bodů navrhovatelka namítla, že obecné soudy vycházely ze zjevně mylného právního názoru, dle něhož z pohledu § 137 odst. 1 ve spojení s § 139 odst. 2 občanského zákoníku většinový spoluvlastník (tj. ona jako žalovaná v řízení před obecnými soudy) je povinen zajistit menšinovému spoluvlastníku (tj. žalobcům) možnost užívat společnou věc, v důsledku čehož vycházely z toho, že navrhovatelka nesplnila svou povinnost takové užívání aktivně zajistit. Navrhovatelka takto namítala, že jí nelze přičítat k tíži skutečnost, že menšinoví spoluvlastníci předmětné nemovitosti neužívali, a tudíž jí neměla být uložena povinnost jim zaplatit náhradu za užívání nemovitostí, které nikdy neužívala. Dále obecným soudům vytkla, že se nezabývaly jí tvrzenými skutečnostmi a důkazy, které byly provedeny k těmto tvrzením na její návrh, nehodnotily ve vzájemných a logických souvislostech.
V důsledku toho se cítí být navrhovatelka postupem obecných soudů dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 11 odst. 1, 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)].
V posuzované záležitosti navrhovatelky interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole není a zásah do uvedených základních práv nezakládá; je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 303/04
,
III. ÚS 677/07
,
IV. ÚS 1181/07
), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
); naopak Nejvyšší soud na takovou judikaturu i odkázal.
V této souvislosti Nejvyšší soud, stejně jako předtím i odvolací soud, totiž náležitě co do skutkového základu vysvětlil, že navrhovatelka menšinovým spoluvlastníkům v užívání fakticky bránila a vytvořila takové podmínky, které jim neumožnily věc v rozsahu jejich spoluvlastnického podílu užívat. Zdůraznil, že odvolací soud na podporu svého závěru uvedl, že "stávající poměry neumožnily žalobcům realizaci tohoto práva za situace, kdy žalobci k takto určeným nemovitostem vůbec neměli přístup". Přitom z odůvodnění jeho rozsudku je zjevné, že podmínky užívání nastavila navrhovatelka (v řízení před Ústavním soudem), a to jak tím, jaké prostory žalobcům určila, tak i tím, jak vymezila podmínky pro přístup k nim (odvolací soud konstatoval, že "vstup do těchto částí bez doprovodu pověřených zástupců žalovaného žalovaný zakázal"). Nejvyšší soud upřesnil, že v této souvislosti lze odkázat na konkrétní skutková zjištění odvolacího soudu (viz str. 4 jeho rozsudku dole). Uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu tak není postaveno na tom, že navrhovatelka neumožnila užívání věci, ale že vytvořila takové podmínky a jednala tak, že tomuto užívání bránila. Současně poukázal na to, že to, že v případě, kdy většinový spoluvlastník znemožní - ať již jakýmkoliv způsobem - menšinovému věc užívat, náleží menšinovému spoluvlastníkovi náhrada, není v judikatuře sporné (viz např. R 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tyto rozhodovací důvody, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje, navrhovatelka ve svém návrhu nikterak nekonfrontuje.
Pokud potom povšechně tvrdí, že se soudy nezabývaly jí tvrzenými skutečnostmi a důkazy provedené nesprávně hodnotily, tyto výtky jakkoli konkrétně nespecifikuje. Přitom i v řízení o ústavní stížnosti ji zatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech
sp. zn. Pl. ÚS 7/03
per analogiam,
IV. ÚS 188/04
,
IV. ÚS 430/05
). Z obsahu napadených rozsudků ovšem nic takového (tj. absence rozhodovacích důvodů) nevyplývá.
Z uvedeného plyne, že porušení ústavních práv, jichž se navrhovatelka dovolávala, Ústavní soud neshledal. S ohledem na to byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu